Jak jsem se již vícekráte na i60 zmiňovala, prožila jsem své dětství a mládí ve městě, konkrétně v činžáku v centru Plzně, i když jsem se narodila na vsi, kde jsem ale žila jen do svých 3 let. Vzpomínky na toto období mám jen útržkovité, více mě ovlivnilo město, kde jsem prožila s rodiči a bratrem svá nejkrásnější mladá léta.
Oproti bratrovi jsem neměla skoro žádný vztah ke zvířatům, na prázdninách u babičky jsem se projevovala jako bojácná holka z města, vyděsil mě štěkot psů, ale i hejno syčících husí, kterým jsem se vyhýbala obloukem. Babička měla i kravky, ty chodil pást bratr, spolu s jinými venkovskými dětmi, a já vlastně s nimi chodila jen z jakési solidarity.
Když jsem se před půl stoletím stěhovala do mého nynějšího bydliště, po pravdě píši, moc se mi nechtělo, ale muž trval na tom, že budeme bydlet na vsi, v domě, kde se on narodil, přesto, že za prací dojížděl do Plzně. Tady byl dům, tady jsem měla být doma, ale trvalo mi to dost dlouho, než jsem si zvykla.
Dcera byla ještě malá, když si muž vysnil pejska, německého boxera, a dojel si pro ni až do Pardubic, jo, byla ho holka, jmenovala se Ira, ale já z toho moc radosti neměla. V té době jsem ležela doma s angínou, dceru hlídali mužovi rodiče. Když muž přivezl malou Irušku, nic lepšího ho nenapadlo, než mi ji strčit do postele. Vyskočila jsem hrůzou, že jsem se z toho málem uzdravila. Vyděšená jsem si pomyslila, co mě asi čeká, když toto malé, chlupaté stvoření se mi bude plést pod nohama
Ira byla ještě malé štěně, když začala mít zdravotní problémy. Bylo to v létě, byla jsem doma jen s tchánem a malou dcerou, muž v práci, měl turnus, a domů se neměl v dohledných dvanácti hodinách vrátit. S tchánem jsme usoudili, že potřebuje pomoci, ale k veterináři to byly nejméně 4 km, bylo pozdní odpoledne, auto jsme tenkrát ještě neměli. Museli jsme se s tchánem domluvit, kdo se vydá na cestu a kdo zůstane doma s malým dítětem. Protože jsem byla mladší, tchán rozhodl, že s pejskem půjdu já, on, že ohlídá dítě. Přinesl nějakou starší tašku s ušima, strčil tam psa, pak tašku mně do ruky a už jsem šlapala k městu.Veterinářku jsem našla, ale obávala jsem se toho, co bude dál. Ona mi řekla, abych pejska vyndala z tašky, chvíli mi to trvalo, ale nakonec se mi to podařilo. Iru prohlédla, dostala nějakou injekci, dala pokyny. Teď zbývalo pejska dát zpátky do tašky, říkala jsem si, to dokážeš holka, prostě musíš. Povedlo se a já hrdě kráčela další 4 km k domovu, a těšila jsem se, až přijde muž z práce, jak mu řeknu, že jsem zachránila našeho pejska. Pochvalu jsem opravdu dostala, ale ještě radši jsem byla, že je Ira v pořádku. A tam někde se něco zlomilo, a já jsem pomalu nacházela vztah ke zvířeti, i když zatím jen k naší malé fenečce. Ira se dožila 11 let, měla jednou i štěnata, myslím si, že jsme byly kamarádky, ale nejvíce si rozuměla s naší dcerou. Když se nám narodil syn, jednoho dne spinkal v kočárku pod okny, najednou se probudil a zaplakal. Ira ihned běžela ke kočárku, a když jsme ji chtěli odehnat, tak na nás vrčela, na tchána,i na mě, nesměli jsme se kočárku ani dotknout, ještě, že byl doma muž, jinak nevím, co bychom dělali, ona prostě toho našeho malého kloučka bránila svým tělem, aby mu nikdo neublížil, až na pokyn páníčka poslechla, ač nerada.
Po ní jsme měli další boxery a boxerky, pejsky Arana a Brita, a ještě fenky, Denisku a Ladynku, kterou již všichni znáte. Teď se tu prohání náš skoro půlroční Albert, a já už se zvířátek dávno nebojím, výjimkou jsou kočky, na které mám jakousi psychickou alergii. Je fakt, že poslední tři pejskové už nejsou naši, ale synovy rodiny, jenže my je za své tak trochu považujeme, vždyť jsme tu všichni jedna velká rodina. Když jedou mladí na dovolenou, hlídám všechnu tu havěť, co chovají, od morčat, až po africké šneky, loni jsem tu měla i kachny běžce, ale ty už nám zlikvidovala pravděpodobně liška.
Přeji Vám všem, abyste měli hodně radostných chvil se svými miláčky, a pěkný zbytek léta.
Omlouvám se za nekvalitní obrázek, ale je to naše Ira, náš první pejsek, co mě zbavil strachu ze zvířat.
