Před několika týdny jsem navštívila Bechyňské keramické trhy. V rámci dvoudenního programu vystoupila i populární jihočeská dechová kapela Budvarka. Tu jsem si nenechala ujít, a to hlavně z toho důvodu, že její dlouholetý zpěvák a dnešní manažer pan Mgr. Ludvík Petr býval kdysi mým žákem. Tedy přesněji, navštěvoval asi 2 nebo 3 roky kurz němčiny pro dospělé v jazykové škole v Českých Budějovicích, kde jsem 11 let učila. Jejich třída patřila k mým oblíbeným a sám pan Ludvík Petr a jeho kolegyně z odborné školy, kde oba působili, vytvářeli v kurzu veselou a přátelskou atmosféru. Již tehdy zpíval s oblíbenou Budvarkou, ale nedělal ze sebe žádnou hvězdu. Z Budějovic jsem se v roce 1982 odstěhovala. Nyní jsme se setkali po 36 letech. Bylo to milé setkání a právě tak milý byl i příslib rozhovoru pro portál i60. Zde je:
- Pane Petře, nedávno jsem se o Vás dočetla, že s dechovou kapelou Budvarka zpíváte už 46 let. To je úctyhodná doba.
Opravdu, tento časový údaj je správný. Několik měsíců před příchodem do Budvarky jsem natočil první dvě lidové a jednu umělou píseň s dechovou hudbou Babouci, nejstarší dechovou hudbou v jižních Čechách ( slaví 150 let trvání ), které se staly velkými hity – Už troubějí, Rybička a Píseň šumavských strání, v létech 1971 a 1972. Poté mě požádal tehdejší kapelník Budvarky Áda Školka o spolupráci a tak to začalo…
- Měl jste jako kluk přání stát se muzikantem? Prozradíte nám, zda pocházíte z muzikantské rodiny?
Oba moji rodiče byli muzikální. Otec, jako učitel, hrál velmi dobře na housle a měl zvučný baryton. Maminka byla výborná zpěvačka, hrála, zpívala v ochotnickém divadle a pěveckém souboru. Dokonce mám i hlubší muzikantské kořeny. Dědeček byl vesnický muzikant a hrál ve vesnické dechovce klarinet a pradědeček byl muzikantem na vídeňském císařském dvoře.
Jako tříletý kluk jsem znal a zpíval řadu lidových písní a k tomu mě vedla především maminka, která si pozpěvovala celý den a já s ní. Často jako malý kluk jsem už sólově vystupoval na všech možných veřejných akcích za doprovodu harmoniky, na kterou jsem se učil. Na střední škole jsem vážně přemýšlel o tom, stát se profesionálním zpěvákem a nebo veterinárním lékařem, neboť jsem miloval a miluju přírodu a podrobil jsem tomu vše. Po nešťastném úrazu levé ruky, právě před maturitou, se mé plány zhroutily. Ruka řadu let měla pohybové a citové problémy, nešlo zvolit si jedno, ani druhé. Rozhodl jsem se jít ve šlépějích otce a po vystudování Pedagogického institutu a následně Přírodovědecké fakulty v Praze jsem se stal učitelem. Nikdy jsem toho nelitoval, neboť jako amatér jsem mohl uplatňovat obě záliby – hudbu i myslivost a kynologii.
- Jak jste se dostal k hudbě a speciálně k dechovce?
V roce 1960 jsem začal zpívat s populárními tanečními orchestry v Českých Budějovicích. Zpíval a moderoval jsem plesy, řadu dalších kulturních a společenských akcí ( Země živitelka) apod. V roce 1965 jsem nastoupil na roční vojenskou službu jako absolvent do Ostrova nad Ohří. Zde jsem založil hudební soubor a s ním úspěšně reprezentoval náš útvar. Jako vítěz Celostátní armádní soutěže tvořivosti jsem dostal nabídku do ASUTU, tehdy velmi známá organizace zpěváků, hudebníků a dalších odvětví. Odmítl jsem, neboť jsem jihočeský patriot a tento kraj miluji. Ještě jako voják jsem byl vybrán na zájezd do SSSR, kde jsme vystupovali především po vojenských útvarech, ale i pro veřejnost. ( Krymská oblast – Krym, Sevastopol, Soči aj. ) Po návratu z vojny jsem se vrátil k taneční kapele Josefa Wotavy a pokračoval úspěšně až do roku 1972. Dechovku jsem miloval od mládí a znal jsem velmi mnoho lidových, především jihočeských písní. Jak jsem již uvedl, dostal jsem nabídky k natáčení s dechovkami, což z hlediska obsahu mého repertoátu nebyl problém. A tak jsem byl takřka stálicí v Čsl. rozhlase v Českých Budějovicích. Omezil jsem se pouze na Budvarku a věnoval jí téměř všechen volný čas. Tehdy byla Budvarka a dechovka vůbec velmi populární. Nebylo zvláštností vystupovat až třikrát v týdnu, plus večerní natáčení v rozhlase a v televizi. V roce 1978 jsem založil malou kapelu – odnož Budvarky s názvem METROPOLKA – 5 muzikantů a zpěvačka. Vzhledem k tomu, že zájem o malou kapelu byl velký, byl často problém, že se v jednom termínu obě kapely křížily. Pokud to bylo možné, dával jsem vždy přednost Budvarce. Protože vystoupení s Budvarkou stále přibývá, zůstala Metropolka jen ve vzpomínkách.
- Jaké to bylo za minulého režimu, mohli jste jako populární kapela vyjet i za hranice?
S výjezdy do zahraničí to jistě nebylo jednoduché. Bezproblémové byly zájezdy do NDR, kam jsme cestovali i několikrát do roka na nejrůznější oslavy, zejména do družebního kraje SUHL. Na západ jsme cestovali po důkladném prověření, vlastnili jsme v té době soukromé a služební pasy Pragokoncertu. Přejezdy přes západní hranice se neobešly bez důkladných prohlídek a často i osobních, důležitý byl soupis všech nástrojů a techniky, vyvážených do západních zemí. Vyjížděli jsme většinou na pozvání, tudíž bez valut s tím, že bude o nás postaráno. Dovoz případných dárků, maličkostí z nákupu muselo být zapsáno do celního prohlášení a při zpáteční cestě opět kontrola. Stávalo se, že jsme přijeli na hranice a dobře naladění celníci nás požádali o zahrání několika písniček, čímž provedli zároveň jednoduchou kontrolu a jelo se dál .
- Jak se nechalo skloubit Vaše civilní zaměstnání - pedagog na středním odborném učilišti - s činností hudební?
Opravdu, cestovali jsme často, většinou na víkendy, což nebyl problém. Moje manželka měla pochopení a vždy mi vycházela vstříc. Snažil jsem se jí i dceři jejich samotu vždy vynahradit. Pokud to byl vícedenní zájezd, vycházelo mi vedení základní školy v Borovanech i SOU v Českých Budějovicích vstříc. Bylo mi umožněno nahradit výměnou vyučovací hodiny. Měl jsem to štěstí, že můj otec měl stejnou aprobační skupinu jako já a tak mohl vykrýt moji nepřítomnost. Přesto to bylo pro mne velmi náročné, zejména na hlasivky, ale i celkovou zdatnost. Do odpoledních hodin vyučovat, pak rychle převléci a jelo se hrát. Nebylo zvláštností, že musel postačit často dvou, či tříhodinový spánek. Ale miloval jsem kantořinu, stejně jako hudbu a tak jsem to musel zvládnout. Setkání s bývalými žáky a jejich přátelské reakce a radost ze setkání a úspěchy a odezva publika při koncertech mi dodávala sílu a chuť do další práce.
- Vzpomenete si na období největší popularity Budvarky u nás? Mám na mysli tehdejší šlágr Cikán, černý cikán.
Budvarka získávala velkou popularitu od doby, kdy se stal kapelníkem Áda Školka. Já jsem prožil ta nejkrásnější léta v Budvarce od roku 1972. Cestovali jsme po celé republice, časté byly dvojkoncerty, zájezd střídal zájezd nejen u nás, ale i daleko za hranicemi. Pokud pominu návštěvy v NDR, časté byly zájezdy do Rakouska, NSR, Holandska a Francie. Rád vzpomínám na zájezd v roce 1983 do tehdejší Jugoslávie, při kterém byl natočen dokumentární film „Budvarka v Mostaru“. Dokument představoval obě města, jejich historii a památky a byl proložen jednoduchým milostným příběhem. V tom příběhu já figuruji jako svůdný muž a pochopitelně mám vedle sebe žárlivou manželku, kterou zahrála tehdy velice populární herečka Andrea Čunderlíková, alias INA, ze seriálu Nemocnice na kraji města. Velmi přátelské setkání s mostarskou dechovou kapelou a nádherné scenérie Mostaru a jeho okolí jsou nezapomenutelné. Hned následující rok se uskutečnil zájezd do USA, kde jsme koncertovali v několika státech především pro naše krajany, potomky těch, kteří se usídlili v 19. a 20.století v Americe. Všechny koncerty měly úžasnou atmosféru a zvědavost publika nebrala konce. Dokonce zvědavé publikum rozebralo všechny muzikanty k tanci a my zpěváci za doprovodu harmoniky a kytary jim dělali radost. Museli jsme odpovídat na dotazy, kde leží naše republika, jaká jídla jsou u nás, dotazy na příbuzné byly pro nás často legrační, příklad: „ Já mám příbuzného v Evropě, neznáš ho ?“ apod. Měli jsme i možnost vidět a pár dní prožít v Las Vegas, navštívit herny, zúčastnit se úžasného koncertu amerických hvězd v hotelu Tropicana, kde před časem koncertoval i náš Karel Gott. O těchto, ale i dalších zájezdech by bylo sáhodlouhé vyprávění i s dokumenty. Náš snad největší hit, Cikán, černý cikán, je díky Budvarce znám a oblíben po celé Evropě i ve Spojených státech a u nás je stále žádán i dnes.
- Ke mně jste chodil do kurzu němčiny. Uplatnil jste ji při vystupování s Budvarkou?
Velmi často na Vás vzpomínám. Dostal jsem od Vás, během krátkého času, úžasný základ v němčině a využívám ho při vystoupení v zemích mluvících německy a dnes i u nás, při dvojkoncertech s německými, rakouskými a holandskými kapelami. Rovněž Váš německý text na moji „Jódlpolku“ získal velkou popularitu a oblibu v zahraničí a je natočen česky u nás a německy v Rakousku, ještě na klasických dlouhotrvajících deskách .
- Jaká je celková bilance nahrávek Budvarky?
Přibližný počet nahrávek v Českém rozhlase v Českých Budějovicích je přes 700 skladeb, natočeno je 14 CD a 8 DVD . Několik titulů je natočeno německy v Rakousku.
- Kam všude jste se podívali po listopadu 1989?
Po listopadu 1989 jsme pokračovali v zájezdech po evropských zemích a v roce 2011 jako reprezentanti ČR jsme se zúčastnili "Světového festivalu folkloru“ v Číně, kde jsme sklízeli na všech koncertech velký úspěch. Setkání s umělci celého světa, přátelství, poznání jejich kultury, zvyků a uměleckých výkonů je nezapomenutelné. I ochota čínských organizátorů byla obdivuhodná. Umožnili nám navštívit Čínskou zeď, vykopávky terrakotové armády, ZOO medvídka PANDU aj. Poznali jsme klady, ale i zápory čínské civilizace, bohatství, skromnost i chudobu.
- Když hodnotíte uplynulých téměř 30 let, byla tato doba pro dechovou kapelu spíše příznivá nebo naopak? Zastáváte názor, že dechovka už má "odzvoněno"? Že se líbí pouze starším lidem, a to ještě na venkově?
Určitě musím konstatovat, že tato doba byla velmi příznivá pro dechovku. Získala si velkou oblibu u posluchačů všech věkových kategorií. Ale s postupem času ubýval o ni zájem. V tuzemsku jsou kraje, kde je stále populární a naše koncerty jsou plné posluchačů. Jen zejména Jihočeský kraj je jaksi dechovkou nasycen a zájem o ni upadá. Zejména po roce 1989 přišly do módy západní styly hudby a ty jsou dnes ve velké oblibě. V posledních několika letech se zdá mírné zlepšení a zájem o dechovku, dokonce i u mladých lidí. Myslím si, že jsou to jakési vlny popularity, ale nevěřím, že má dechovka odzvoněno. Je to český poklad a zdroj pohody a dobré nálady.
- Jak se Vám zamlouvá třeba stanice Šlágr, která má bavit právě především starší populaci? Existuje nějaká hudba pro starší lidi?
Stanice Šlágr byla původně opravdu dechovkářskou stanicí. Řada moravských, slovenských a českých dechovek, včetně Budvarky natáčela na Šlágru. Postupně hostují i menší kapely, nebo hudební skupiny, bohužel ne s dechovými nástroji. Pokud hrají klasickou komerční hudbu, nemám nic proti tomu. Proč však lidovou píseň, která krásně vyzní u dechovky, hrají klávesové nástroje, kytary apod., kde jsou úplným propadákem. Šlágr se stává reklamním podnikem pro tyto malé skupiny a ztrácí pomalu na atraktivitě a zájmu starších posluchačů, pro které byl stvořen. Pro starší posluchače je snad jedinou televizní stanicí a těch ostatních pořadů s dechovkou je opravdu málo. Jedná se o pořady s dechovkou v nedělním hodinovém vysílání a pak již pouze rozhlasové stanice České Budějovice, Plzeň a pražská studia.
- Co je pro Budvarku typické nebo přímo jedinečné, aby ji to odlišovalo od ostatních kapel?
Budvarka je kapela, která od samého začátku si zachovává své image. Hraje výhradně jihočeské lidové skladby především od jihočeských skladatelů a aranžerů, nenapodobuje žádné jiné kapely a zvukově je odlišná od ostatních. Má jihočeské hudební srdce!! Velmi dobrá sekce zpěváků, která se odlišuje od ostatních a její hudební projev je originální a umocňuje kvalitu celé Budvarky
- Považujete se za prototyp seniora? Podle mě tak příliš nepůsobíte. Co byste doporučil podle svých zkušeností jako lék na udržení fyzické i duševní svěžesti až do pokročilejšího věku?
Věku neubývá a jsem rád, že i jako senior mohu ještě rozdávat radost. Celý život se snažím žít naplno. Hudbu střídám s toulkami přírodou a žiji rozumným životním stylem, bez výstřelků zvláštních emocí. Rád jsem ve společnosti mladých i starších a se všemi si mám stále co říci. Rád udělám radost při posledních lečích s harmonikou a ani do budoucna se nehodlám uzavřít sám do sebe a trávit čas v jedné místnosti. Jako bývalý učitel mám širokou škálu zájmů, ke kterým, pokud mi čas dovolí, občas přičichnu. Dominantní je však hudba a příroda. Nepřemýšlím o svém věku,a ač pětasedmdesátník, mám zatím ještě dost sil a elánu ve všem pokračovat.
Děkujeme panu Petrovi za zajímavé vyprávění a hlavně nyní, kdy se právě chystá na operaci kolenního kloubu, mu přejeme hodně zdraví a držíme palce.
Moje Jižní Čechy
Vězeňský pláč
Pivovarští koně
