Ferdinand Voráček se stal podezřelým. Dosáhl důchodového věku a loďku svého bouřlivého života začíná už pomalu kormidlovat do závětří. Mnoho neřestí nemá. Nepije, nekouří, není závislý na kávě. Při útratě devatenácti korun za večer získal v obou místních hospodách pověst lakomce. Horší pověst má jen místní milionář Voháňka. Ten, ačkoliv vlastní dva domy, půjčuje peníze polovině obce a pobírá peníze za prodej stavebních parcel, chodí pouze v modrácích. Ty obnošené nosí ve všední den, nové v neděli. Milionář Voháňka také provokuje místní opilce, pobírající pouze sociální dávky, pitím zelené limonády.
Jednu neřest však Ferdinand Voráček má. Byl a je na ženský! Jakmile se některá z jeho dvou dcer dozví o další tatínkově oběti, táže se s výčitkou v hlase: ,,Tati, už zase?“
Teď už Ferdinand celé čtyři roky seká dobrotu. Má Alenku. Má hodnou a pracovitou přítelkyni, vdovu. Dobré duše ovšem Alence vyzvonily, s kým že má tu čest! Po padesátce věku svého narazila prý na vysloužilého proutníka. Přesto mu dala svou lásku. Nakonec, proč ne? Ferdinand je dobrý společník, hodný a nekonfliktní člověk. Na svůj věk je to ještě pohledný chlap. Vysoký a urostlý šedesátník by byl jistě vděčnou partií pro fanynky telenovel. Do ženy by nezabušil ani květinou.
A tak Ferdinand a Alenka pádlují do závětří na společné lodičce. Najednou torpédo zleva!
Objevila se statná čtyřicátnice, paní Naděžda Fajmanová. Náhodou u společného stolu s Ferdinandem a Alenkou při reklamním zájezdě do města Ivančice. Ti tři si najednou padli do oka. Na další zájezdy jezdí ve trojici a nudu při předvádění hrnců a dek rozhánějí společně a vesele. Alenka však zbystří pozornost. Najednou se jí v mysli vybaví varování. Pozor! Tvůj Ferdinand byl přece na ženský! Co na tom, že paní Naďa je šťastně vdána. Najednou se Ferdinand stává podezřelým. Presumpce neviny neplatí. Nevěru prokážeš, věrnost však neprokážeš nikdy! Ideální a veselé společenství dostává trhliny.
Místní rodák Ferdinand je také vášnivým houbařem. Tři sta metrů za zahradou má les. Často lesem putuje a tělesnou kondici udržuje desetikilometrovými pochody po lesních stezkách. V tomto lese rostou kozáci s červenými hlavami, takzvaní Janci. Rostou ale na přísně utajovaných místech, která zná jen pár vyvolených. Ferdinand mezi ně nepatří. V životě ve svém lese Janka nenašel!
Mezi vyvolené, znalce tajných míst, patří houbař od pána boha, alkoholik Kohák, zvaný Faja. ,,Fajo, prozraď mi ten flek, zaplatím ti pivo!“ Houbař však zatvrzele mlčí a jenom se záhadně usmívá. Provokuje místní občany. Ví své. Ferdinand však trpělivě a rafinovaně podkopává hradbu houbařského tajemství starého tajnůstkáře. Jeho čas nastává vždy, jakmile před Fajou stojí jen malé pivo. Útočník vždy poroučí velké pivo s prckem. Obdrží slib, že jakmile začne houbařská sezóna, bude přizván na jednu výpravu do tajemné říše Janků. Faja nemůže tento slib porušit, protože na tu slíbenou výpravu už dávno vybral zálohu stovky piv a desítek frťanů.
Ten den je krásný, nebe jako vymetené. Ferdinand právě snídá, když zazvoní zvonek. Venku stojí Faja v plné zbroji: ,,Tak šéfe, jdeme na ty Janky!“
Faja splnil slovo. Koš plný Janků leží toho odpoledne na stole. Pojede do města za přítelkyní Alenkou.
Den předtím vyprovázel Ferdinand svoji Alenku k vlaku. Odjížděla z obvyklé návštěvy spokojena a plna dojmů. Opakoval se obvyklý cyklus návštěv. Příjezd, pobyt, odjezd.
Alenka nastoupí do vlaku a hrne se k otevřenému oknu. Dlouho a obouruč mává. Večer je vlahý. Z toho samého vlaku náhodou vystoupí paní Naďa. Zůstává stát. Se zájmem pozoruje loučení těch dvou. Po odjezdu vlaku hodlá jít s Ferdinandem společnou cestou. Žena domů, muž na pivo.
Hrubě však oba podcenili odhad vzdálenosti. Alenčino okno není ještě tak daleko, aby neviděla odchod těch dvou. Odcházejí spolu stejným směrem, ačkoliv každý bydlí v jiné části obce. Zavinil to vlahý večer po parném dni a společná cesta k různému cíli. Naďa pospíchá domů a Ferdinand jde na pokec s moudrými starci. Je pátek a pánové se pravidelně scházejí v místním pohostinství u společného stolu. Čerstvého šedesátníka lákají do svých řad, jako mořské Sirény zbloudilé mořeplavce.
,,Mám chuť na řezáka, co vy na to?“ oznamuje cestou paní Naďa. Jde se. Dojednáno.
Jako naschvál jde toho vlahého večera manžel své ženě Naděždě naproti. Jde i s dětmi. Nemohl předpokládat úhybný manévr dvou náhodných poutníků. Manželovu cestu k vlaku nemohla paní Naďa tušit. A tak se stalo, že rodinná výprava se maminky nedočkala. Ta sedí s Ferdinandem v natřískané hospodě. Dvě hodiny se spolu baví a upoutávají pozornost místních občanů. Posezení končí. Paní Naďa odchází domů a Ferdinand se přesouvá ke stolu moudrých starců.
Najednou hostinský třímá v ruce medailónek. Našel jej pod stolem.
,,Dej ho sem, vím komu patří. Je paní Naděždy, zítra jí ho osobně předám!“ To hlásí Ferdinand a nález od hostinského přebírá do úschovy.
Koš Janků leží na stole. Bude dopraven do města k Alence, prostřednictvím její dcery. Ta se vrací se zaměstnání a Ferdinand úlovek přinese k vlaku. Houbař telefonuje Alence. ,,A kam jste šli s paní Naďou z toho vlaku?“ táže se nezáludně přítelkyně.
,,Ale na pivo. Ona šla potom domů a já jako každý pátek za chlapama. No a představ si, že paní ztratila medailónek. Našel jej hospodský a tak jí ho dnes musím přinést!“
V mysli Alenky se vynořily pochybnosti. Byli domluveni. Jedna odjela, druhá přijela.Ten medailónek od ní asi dostal na památku. Varovali ji před ním a měli pravdu. Fuj, je to starý proutník! A tak, když za dvě hodiny volá nic netušící Ferdinand, aby upřesnil transport košíku, ozve se strohé: ,,My už o ty tvoje houby nestojíme!“
,,A co mám s těma houbama dělat?“
,,Zanes je i s tím medailonem té paní!“
Tak se také stalo. Navečer klepe Ferdinand u Fajmanů. Otevírá manžel, přítomny jsou i děti. Nakonec přivítá hosta i paní Naďa. Je vývojem událostí značně překvapena.
,,Pane Fajmane, jdu se omluvit za včerejší odchyt vaší ženy. Tady máte pokání!“ Udiveným manželům předává košík s houbami i medailónek. Tímto aktem považuje nařčený záletník celou akci za vyřízenou.
,,Kam jsi dal včera ty houby?“ vyzvídá přítelkyně po telefonu.
,,Splnil jsem do puntíku tvé přání. Houby jsou u Fajmanů, předal jsem je i s medailónkem!“
Průšvih prvního řádu.
V příštím telefonátu se ozývají nenávistné nadávky typu – hajzle, proutníku, lumpe! Nejvíce bolí nařčení neprávem. To, že považuje paní Alenka svého Ferdinanda za hlupáka, který si dává rande s cizí, vdanou ženou v přeplněné vesnické hospodě, napadeného uráží. Jakékoliv argumenty jsou však k ničemu.
Čeho je mnoho, toho je příliš. Urazil se. První čtyři dny nařčení mrzí. Pak už ne. Najednou se Alenka objevuje, jako by se nemetlo. Přichází beze slova omluvy, bez vysvětlení. Přesto se vztah vrací pozvolna do normálních kolejí.
Jednoho večera přiváží Alenka vyprané prádlo. Ferdinand její příjezd neočekává. Alenka přijíždí neohlášena. Muž odchází na večerní pokec za kamarádem bydlícím pod lesem. Alenka prochází kolem lavičky s místními drbnami. Drbny vědí, kdo je ta paní a kam jde.
,,Mladá paní, Ferdinand není doma. Před chvílí odcházel někam k lesu!“
Nic se neděje. Přítelkyně má klíče. Ta mezitím sebrala prádlo. Najednou objevuje kalhoty se zelenou skvrnou na zadku.Tráva! Zase s některou randil v lese. Zapomíná, že neklamným znamením této činnosti bývají u mužských kalhot obvykle zelená kolena!
Na přítele nečeká. Prvním vlakem odjíždí urychleně domů. Následuje nenávistný telefonát plný výčitek. Po telefonické výtce se obžalovaný rozčílil. Tohle přece nemá zapotřebí. Raději zůstane sám. Nebude si přece na všechno vytvářet alibi. Alenku přece nemůže shazovat přímou konfrontací s kamarádem. Musel by se za její žárlivost stydět. Jistě by si myslila,že se domluvili.
Bylo to překrásné a bylo toho dost. Žárlivou a nečitelnou Alenku pustí k vodě. Až se pak dcery opět zeptají, jakmile zavětří otcovy aktivity s nějakou ženou, tati už zase?
Tu se vysloužilý playboy Ferdinand Vondráček usměje a řekne:
,,Ano děvčata, zase ano!“
