Slabší nátury ať raději nečtou. Ševelení vánku a vůni střemchy popsali jiní a lépe. Každodenní realita je pro mne srozumitelnější a psavější. Přesto se snažím nenapsat dál ani jedno neslušné slovo. Jak končí drahé české jídlo a pití, nemusí být vždy neslušné. Patří k našim životům, slavná literatura tyhle věci popsala třeba v knize „Zvonokosy“. Nakonec tohle vše musíme dělat sami, několikrát denně. Ne všichni při tom zažíváme humorné zážitky.
Nakonec i císař pán tam chodil sám a pěšky.
V zápalu vysokoškolského studia jsem si odskočil na WC Masarykova nádraží Omylem jsem vlezl na ten dámský. Paničky si tam podrobně vyprávěly zážitky z posledních okamžiků použití. Mluvily všechny najednou. Když mě uviděly, zařvaly společně. Vypadni, ty „ouchylo“!
Rád jsem odešel na ten pánský, vedlejší. Vedle mě se ke žlábku postavil mladý muž, velmi břichatý. Lovil v poklopci až dole, u svých kotníků Mluvil si sám pro sebe, kde jsi, kam ses schoval, neboj se, budeš jenom čůrat! Máš na to! Vše se jim nakonec vydařilo, odešli oba nakonec v poklidu a velmi spokojení.
Jednou jsem si zašel jen se podívat na noblesní záchod v Domě železničářů na Vinohradech. Jen tak jsem si pokoukal, pak jen ze slušnosti zbytečně spláchl vodu. To byl rajský zvuk pro hajzlbabu. Vyběhla s výkřikem, vy jste použil…použil, zaplaťte! Marně jsem ji přesvědčoval, že nepoužil. Nezaplatil jsem jí, odešel, ona na mě nezavolala policii.
V restauraci u Študáka vysedávali s našimi bělochy i černí studenti. Jeden vstal a šel na toaletu. Stěny kabin nahoře nedoléhaly, a tak bylo vše slyšet. Jeden náš štamgast vykřikl: Kadíš, černochu, kadíš? A máš černé lejno? Ne, odpověděl, mám hnědé, jako ty, bílý vole. Když vyšel, bylo vše v pořádku, všichni se usmívali.
S kamarádem Muzikantem jsme zašli do noblesní vinárny v centru Prahy. Chodila tam lepší společnost, reprodukovaná hudba hrála slavné klasické operní skladby. Pilo se tam dobré žernosecké víno. Odskočili jsme si spolu na záchod. Horní zdivo také nedoléhalo až ke stropu, vše bylo slyšet. V dámské části si povídaly dvě přítelkyně. Zakřičeli jsme, my chceme slečny. Odpověděly, že ony chtějí také muže. Navrhli jsme se jim. Ony že ne, chtějí prý jen své manžely. Ptali jsme se, proč?Ti jsou prý čistotnější. Tak nakonec k ničemu nedošlo.
V restauraci U Fleků byla jen jedna mužská kabina. Před ní stála fronta čekajících Němců a Čechů. Uvnitř byl dlouho asi spící Němec. Přivolali si na pomoc hajzlbabu. Byla jazykově talentovaná, a tak křičela “Schnell, schnell, Leute warten“! Vše konečně dobře dopadlo, chod restaurace nebyl ohrožen.
Na základní škole o přestávce na chlapeckých záchodech probíhaly soutěže. Soutěžilo se o to, kdo dokáže domočit až na strop. Málokdo to dokázal, získal si úctu spolužáků! Bylo to zajímavější než výuka matematiky. Učitelská komise to pak dlouho vyšetřovala. Nikdo nikoho ale neudal! Dlouho bylo si o čem vyprávět.
V poválečné době nám ve všem musel být vzorem Sovětský svaz. Také v jejich moderních záchodech. Jeden Pražan se tedy vydal do té slavné a pokrokové Moskvy. Navštívil tamní kabinu, usedl a vykonal. Najednou měl zadek otřený. Podíval se tedy do té latriny. Dole stála baba se štětkou, Toutéž mu otřela i jeho obličej. Už uvěřil na ten sovětský pokrok.
V naší školní době nám popularizovali Krupskou a Lenina. Měli jsme je údajně obdivovat. Z ústního podání jsme se dozvěděli o jiné české žižkovské bábě. Ta letěla letadlem do Ameriky. Zrovna došlo k poruše přetlaku v letadle. Vzduch unikal přímo z mísy pod ní. Svými hýžděmi udržovala přetlak v letadle, až do USA! Západní letecká společnost ji prý odměnila doživotními letenkami, zdarma! Tak jsme ji obdivovali a záviděli jí. Byla pro nás víc než ta Krupská!
Na žižkovské oddělení pro pohlavní nemoci přivezli Cikánky, nakažené kapavkou. Šly postupně na řadu. Náhle volali Terezie Kun.a z Pičičvice. Ze záchodu se ozvalo“ Němóžem, se..m! . Musela do ordinace nastoupit další.
Jednou jsem se v Brně rozhodl to použít a zaplatit. Brňanky jsou soucitné a úslužné. Hajzlbaba mi odmotala z role, podala do ruky a soucitně se zeptala: bude to na tu „prdku“ stačit? Přikývl jsem.
Nový režim přinesl zkázu výšplechtů na záchodech. Nevýdělečná zařízení byla změněna na prodejny zbraní a střeliva. I konjunktura vyzbrojování mírumilovných Čechů ale skončila. Všichni krvelační se už ozbrojili. Tak byly pissoiry přeměněny ma prodejny zmrzlin. Skončila tahle „poézie“.Teď už musíme se „šňůrou perel“ jen tajně, do roští a do kytiček.
Na záchodě před přednáškou na Karlově univerzitě v Praze také došlo k nepředvídatelným situacím. Já sám jsem tam močil, u mušle. Za strašlivého lomozu se rozlétly dveře prostoru, do něj vnikly dvě francouzské berle. Za nimi se těžce připlazil zakrslý starý chlap. Později jsem se dozvěděl, že to je významný.univerzitní profesor Silvestr Prát. Chtěl, abych mu to podržel, lekl jsem se, co mu to mám vlastně podržet? Domluvili jsme se, že jenom ty dvě berle.
Vyšli jsme ven, do přednáškové místnosti. Dle svého zvyku začal hned zkoušet mladou studentku.Měla mu latinsky říci borovici zakrslou.Pinus silvestris. Na rodový název Pinus si vzpomněla, na druh už ne. Profesor jí napovídal tím, že ukazoval na svou zakrslou postavu Silvestra. Měla říci Pinus silvestris, řekla nakonec Pinus zakrslá. Byl to trapas.
