Herec Ladislav Frej s oblibou vyprávěl o své vnučce. Jezdí s ní na dovolené a byl to on, kdo ji u moře naučil plavat. Zatímco jeho dcera si odpočine, on si coby dědeček chvil s vnučkou užívá. "Dcera se diví, jaké nové zážitky si vždy přivážíme. Například rád beru vnučku do restaurací a objednáváme jídla, která nezná."
Podobný případ je Karel Novák z Prahy. V pětašedesáti předal malou rodinnou živnost synovi a volno nejraději tráví se svým šestiletým vnukem. "Jezdíme k mému kamarádovi na malou chatu do hor, učíme tam kluka takové ty zásadní mužské věci, se kterými se ve městě nikdy nesetká. Rozdělat oheň, uříznout větev, poznat světové strany podle mechu, nasbírat borůvky, rozeznávat ptáky podle zpěvu. Jeho táta na to nemá čas a ani tyto zážitky sám nemá, takže mu je nemůže předat. Já také neměl čas, což si vyčítám. Ale teď ho mám, a od toho jsou dědečci, kteří si z dětství pamatují, co to je život v přírodě," vypráví.
Působí to jako barvotisková idyla? Realita je taková, že vnuci raději sedí u svých tabletů a chytrých telefonů, než by někam trajdali s dědou. Ale co když si to jen namlouváme? Co když u těch tabletů sedí proto, že jim rodina nic jiného, zajímavějšího nenabízí? Když se řekne babička, většina rodin si ji spojí jen s tím, že je třeba s něčím vypomoci, nejčastěji dítě jen pohlídat. Když se řekne dědeček, většina rodin si nevybaví nic. Děda si někde v klidu sedí doma, v dílně, na rybách, s kamarády na pivu. Chce mít svůj klid, ten přece není od toho, aby hlídal vnoučata. Škoda. Mezi muži je spousta takových, kteří bourají mýtus o dědečcích, kteří jsou takzvaně k ničemu a ve stínu akčních schopných mladistvých babiček.
"Všimněte si, jak často vidíme starší muže na procházkách, v lese," říká psycholožka a psychiatrička Tamara Tošnerová, autorka knihy Jak si vychutnat seniorská léta. "Muži, senioři, mají své prošlapané cestičky, rádi jsou sami, hledají klid. Naopak ženy vyššího věku vyhledávají kamarádky, procházky v nákupních centrech, ruch, lidi. To muži nesnášejí, stejně jako většině seniorek nic neříkají procházky v lese. Ideální je, když v penzi každý může jít tam, kde se cítí dobře. Ovšem to neznamená, že by někteří muži na svých vycházkách neuvítali společnost vnoučete. Oni utíkají před partnerkou, se kterou najednou v penzi tráví více času než dříve. Neutíkají před světem."
Pětatřicetiletá prodavačka Monika z Ostravy po rozvodu měla problém, komu svěřit desetiletou dceru, protože často musí pracovat o víkendech. Bývalý muž jako řidič autobusu také často o víkendech slouží. Maminka jí zemřela, má jen tátu v penzi. "Zpočátku by mě vůbec nenapadlo, že by táta malou hlídal. Brala jsem to tak, že dědové přece vnučky nehlídají, od toho jsou babičky a my babičku nemáme. Jednou mi otec sám nabídl, že malou vezme v neděli do divadla na představení pro děti a pak si s ní ještě někam vyrazí. Večer se ptala, kdy zase někam půjde s dědou. Stala se z nich nerozlučná dvojka a děda úplně ožil. Po smrti mámy byl takový uzavřený, smutný, ale teď vymýšlí, jak vnučku zabavit, kam půjdou. "Je skvělý a ona ho miluje," vypráví Monika.
Dědové jsou pro každého vnuka či vnučku přínosem, protože:
* Nejsou tak úzkostliví jako babičky. Je jim obvykle jedno, jestli se dítě trochu ušpiní, takže je neustále nenapomínají.
* Nejsou si svými hlídacími schopnostmi jistí, takže dají na pokyny maminek Nehrozí proto hádky typu: Ty ji vychováváš špatně, lepší by to bylo udělat tak či onak.
* Jsou hraví. Z dědů se ve společnosti vnuků a vnuček stávají mají kluci, takže je s nimi větší zábava než s babičkami.
* Jsou prostě chlapi. Generace mužů ve věku nad padesát ještě nebyla tak rozmazlená a zženštilá jako jsou dnešní mladíci, takže děti mají šanci se od nich naučit spoustu užitečných věcí, které dříve byly běžné. Od rozdělání ohně přes stavění hradů z písku po pouštění lodiček ze stromové kůry v řece. Anebo páku (přetlačování paží) v hospodě.
Každopádně je dobré zkusit nějaký ten vztah mezi vnuky a dědou vybudovat. Když se to nepodaří, nic se neděje. Když se to podaří, je to ku prospěchu celé rodině.
Všem zodpovědným babičkám se tímto omlouváme.
