Na jeden článek jsem nedávno poměrně obsáhle reagovala, ale hned druhý den jsem si přečetla další, který stojí za komentář, a tak jsem se rozhodla, že to vezmu z jedné vody načisto vlastním uceleným příspěvkem.
Mezilidské vztahy (a jejich proměny!) jsou totiž nedílnou součástí života každého z nás a každý má právo na jiné řešení. Moje osobní zkušenosti mě už takřka opravňují k výuce... Ale v tomto směru je jakákoli zkušenost nepřenosná a člověk je nepoučitelný.
Vdávala jsem se třikrát a vždycky jsem to byla já, kdo chtěl z manželství odejít. Vydržela jsem to po dvakrát nejdéle pět let. Mé současné, třetí manželství trvá už třicet let. Byla to fatální láska, bolestná, ničící i sebezničující, a její důsledky nás bohužel občas doženou. Mockrát jsem si za tu dobu řekla legendární větu z filmu Knoflíková válka: „Kdybych to byl věděl, tak bych sem býval nechodil.“ Ale už prostě nemám sílu ani odvahu něco měnit a začínat zase znovu. Nevadí mi ztracené mládí ani vášeň, která se z ložnice přesunula do pracovny k počítači, nepotřebuji už ani žádná romantická vyznání a dokonce přiznávám, že zaběhnutý stereotyp dvou aktivních (nikoli akčních!!) důchodců může do letitého vztahu vnést docela neškodný poklid...
Jediné, co mě trápí, je absence manželské pohody. Můj muž nechodí do hospody ani do posilovny, nemá mladší přítelkyni, ani si nebarví vlasy. Stará se o zahradu a dům, ale stejně vytrvale a důsledně i o svoji bývalou…celou rodinu! Je nekompromisní pragmatik, technokrat a neúnavný bojovník za svůj názor, který dokáže obhajovat až ad absurdum. Někdy se hádáme kvůli takovým malichernostem, že v té chvíli vážně pochybuji o zdravém rozumu – ať už jeho nebo mém, když na takovou diskusi vůbec přistupuji.
Nechápu, jak jsem tyto sklony mohla před třiceti lety přehlédnout…
Když byla v jiném předchozím článku řeč o vnoučatech, která se ke svým prarodičům příliš nehrnou, taky mám čerstvou zkušenost. Jsme typická rodina – moje děti a tvoje děti. Společného potomka nemáme, takže první (manželova) vnoučata jsem velmi prožívala. Jenže jsem bohužel byla až třetí babička v pořadí, což jsem chtě nechtě musela respektovat a téměř deset let čekat na svého pokrevního vnoučka… Když jsem asi před třemi lety v návalu citu řekla manželově vnučce, jak moc ji mám ráda, její reakce mě šokovala. „Tak proč mi něco nekoupíš?“ odpověděla otázkou na mé vyznání… Teď je jí deset. Minulý víkend trávila u nás. Asi po půlhodinovém rozhovoru prohlásila, že je s námi nuda a že mít dva dědy a tři babičky je nevýhoda, protože musí všechny navštěvovat… Bylo mi z toho smutno.
Přesto uznávám i svůj podíl viny na stávající situaci a snažím se brát věci tak, jak jsou. Každý svého štěstí strůjcem – jak správně podotkl Mirek k článku „Jak poznat, že má náš vztah smysl“ z 25.srpna.
Ani já nejsem dokonalá a mám naštěstí ještě kupu dalších milujících a milovaných vnoučat. Mám velkou, byť komplikovanou rodinu, a proto se stále znovu a znovu chytám stébel manželových nezanedbatelných pozitivních vlastností, které vyvažují misky vah našeho manželství natolik, že to snad spolu vydržíme až do konce dní jednoho z nás.
Než se tak stane, pomáhá mi právě tohle sdílení.
Takže díky všem za ně.
Stále hezké vztahy v běhu času, který letí, vám přeje
