Zde čtěte jeho zpověď.
Deprese je i v dnešní době stigmatizovaná záležitost. Obzvláště pro muže v produktivním věku. Bojí se o ztrátu zaměstnání, bojí se, jak se na něj lidé budou dívat. Já sám jsem se setkal s mnoha negativními reakcemi. Slýchal jsem: „Tvoje starosti bych měl mít, co ti schází? Máš práci, úspěch, já jsem taky občas smutný.“ Dokonce mě osočili, že už nevím, co bych si vymyslel, abych se stal zajímavým. Člověk se musí obrnit trpělivostí, musí se připravit na to, že se setká s nepochopením. Přitom kdyby oznámil svému okolí, že trpí rakovinou nebo měl úraz, všichni ho začnou litovat, cítí s ním. Když bude mít otevřenou zlomeninu, nikdo mu neřekne: vzmuž se a rozchoď to. U deprese ano. Ona totiž není vidět. Určitě ne na první pohled.
U mě se potkalo několik věcí dohromady. Jednou z nich byla rodinná predispozice, v padesáti procentech případů se totiž jedná o dědičnou záležitost. Nastalo pár stresových situací najednou, cítil jsem vyhoření v práci, rozpadl se mi vztah, najednou jsem neměl motivaci, říkal jsem si, že to nemá cenu. Začal jsem hledat chybu u sebe, točit se po spirále až do chvíle, kdy jsem si řekl, že nemá cenu s tím bojovat. Dnes už vím, že to cenu má, a že existují vhodné léky, které dokážou pomoci. Velmi těžké bylo první setkání s lékařem. Po deseti minutách jsem věděl, že jestli tady někdo potřebuje pomoci, je to lékař, ne já. Dobrých psychiatrů je, bohužel, málo.
Je třeba vytrvat, hledat dalšího lékaře, nenechat se odradit prvním nedorozuměním, což se běžně stává. Klinická deprese není vidět. Proto mi trvalo několik let, než jsem to přiznal – sobě i okolí. Dlouho jsem to překonával vůlí, vždy to nějak odeznělo. Výhodou bylo, že jsem na volné noze, měl jsem čas se z toho dostat, ale i schovat to. Lidé, kteří chodí pravidelně do práce, mají větší problém to zamaskovat. Smutek patří k životu a zdravý člověk, který nemá genetické predispozice, ho za 14 dnů překoná a život jde dál. Ale ve chvíli, kdy smutek trvá měsíc nebo dva, člověk začne zanedbávat svoje povinnosti, chlapi se přestanou holit, hrát fotbal, začnou šulit práci, je třeba vyhledat pomoc.
Ženy i muži se to snaží instinktivně řešit alkoholem, ten v první fázi chmury rozpouští, pak vše zhoršuje, rána jsou horší, nemocný začne mít problémy v práci. Nejtěžší je si depresi přiznat. Nemůžete dostat člověka, který trpí depresí, násilím k doktorovi. Důležitou roli hrají nejbližší, ale mají to těžké, on na ně často nedá a má pocit, že mu nerozumí. Deprese je těžká a smrtelná nemoc. Lidé do 35 let umírají nejčastěji na následky dopravních nehod, na druhém místě jsou sebevraždy u neléčených depresí. Není ale třeba se stydět. Dokud nebylo možné depresi vidět na CT nebo magnetické rezonanci, mohli jsme si skutečně myslet, že je to charakterová vada, která vznikla tím, že člověk nemá dostatečnou sebedisciplínu, že jde o duševní slabost. Deprese ovšem je v mozku vidět.
Rád používám paralelu, že se jedná o cukrovku mozku: člověk má – zjednodušeně řečeno - málo takzvaných hormonů štěstí – dopaminu, serotoninu, což jsou chemické sloučeniny, které jsou odpovědné za dobrou náladu. Diabetika se také nikdo neptá, proč si píchá inzulin. Nám se ale bohužel snaží každou chvíli někdo poradit, ať ty prášky vyhodíme. Přitom antidepresiva nejsou drogy, které by vás dostávaly do rauše, jsou to prekurzory, přinutí tělo, aby si chybějící látky vyrábělo samo.
