Jel ho proto, aby si jej všimla veřejnost a dostal do širšího povědomí projekt Cykloterapie, kdy dobrovolníci vozí na speciálních elektro-cyklorikšách seniory se špatnou pohyblivostí na výlety. První tři vozítka začnou za měsíc jezdit v Kadani, Otrokovicích a později i v Ústí nad Labem. Server i60 je jedním z iniciátorů projektu Cykloterapie.
Kolik lidí se závodu zúčastnilo?
Na trasu závodu vyrazilo celkem 250 účastníků. Do cíle jich v termínu dorazilo 126, závod vzdalo zhruba 100 cyklistů. Závodníci projížděli 16 zeměmi a museli navštívit několik kontrolních bodů (většinou horských průsmyků a vrcholů), než se dostali do středního Řecka, kde v oblasti Meteory závod končil. Po cestě byli odkázáni jen sami na sebe, nesměli přijmout cizí pomoc.
Proč jste se rozhodl závod absolvovat?
Jezdím na kole od malička, ale nikdy jsem nebyl spojený s žádným organizovaným týmem. Projekt Cykloterapie mě velmi zaujal, začal jsem se v něm angažovat, ale nedařilo se nám navázat kontakt s městy, které jsou zřizovateli ústavů pro seniory, abychom je přemluvili ke koupi rikš. Tak jsem se rozhodl, že udělám něco víc, něco, čím zaujmu veřejnost. Opustil jsem svou práci a rozhodl se, že pojedu.
Kolik cyklorikša stojí?
Pořizovací cena jedné je zhruba 150 tisíc korun a vyrábí se v Dánsku. Dá se dovybavit vyhříváním, stříškou. Mezitím se našla první tři česká města – Kadaň, Otrokovice, Ústí nad Labem, která podala společnou objednávku, tím se podařilo získat slevu.
Jak jste se dostal k projektu Cykloterapie?
Přes studium angličtiny. Pohybuji se dvacet let v oboru IT a potřeboval jsem se zdokonalit v angličtině. Hledal jsem na internetu něco společného se sportem a na youtube narazil na video, v němž Ole Kassow, dánský zakladatel Cykloterapie, o projektu hovořil. Pustil jsem si to jednou, dvakrát, třikrát a během 30 minut jsem googloval, jak to vypadá v Čechách. Na webu i60 jsem zjistil, že už o tom napsal dva články Oldřich Čepelka. Kontaktoval jsem ho a od té doby spolupracujeme.
Je to těžké uvézt seniora na tříkolce?
Nerad dělám věci, kterým nevěřím. Proto jsem kontaktoval kolegy v Bratislavě, kde už rikši mají. V jednom ze seniorských domů mi ji půjčili a se slovenským propagátorem projektu jsme absolvovali dvouhodinovou vyjížďku na kole. Byla zima, devět stupňů, foukal vítr, ale mě to nadchlo. Je to snadno ovladatelné, díky elektromotoru to bude fungovat i v českém kopcovitém prostředí, které není rovné jako Dánsko. I s rikšou jsme vážili 250 kg, přesto ji zvládne ovládat i pilot - senior. Ve světě ji používají celoročně. Například na Islandu mají speciální kola s hřeby.
Jak dlouho jste se na závod připravoval?
Rok. Pojmul jsem to jako výzvu. Musel jsem něco natrénovat. Vstával jsem ve čtyři ráno a do sedmi jezdil na kole, pak jel do práce na kole, osm hodin pracoval, pak zase jezdil. Moc jsem se rodině nevěnoval. Nejdříve jsem trénoval při práci, pak jsem ale v červenci dal výpověď. Uvědomil jsem si, že život není jen práce. Řešil jsem si tím taky trochu krizi středního věku, kterou každý z nás má.
Dělal jste nějaký jiný sport profesionálně?
Od malička jsem hrál badminton. Nyní působím jako trenér.
Která fáze závodu byla nejhorší?
Když jsem přejel hranice do Čech. První tři čtyři dny je to o fyzičce, našlapaných kilometrech, pak závodníka musí podržet hlava, aby zapomněl na všechny bolístky a újmy. Když jsem přejel hranice do Čech, zastavil jsem se na benzinové pumpě a najednou vidím, že moje kolo drží cizí chlap. Odstrčil jsem ho a on se mi odvděčil tím, že mi kopnul do zadního kola a rozbil mi přehazovačku. Následovalo deset hodin čekání na opravu, běžel mi časový limit, kdy jsem musel dojet na nějaké stanoviště, kde mi dají razítko. A to bylo přes celou Českou republiku nad Špindlerovým Mlýnem. V tu chvíli jsem si hrábnul na dno. Došly mi psychické i fyzické síly, nakumuloval se stres z nevyspání. Měl jsem haluciance. Navíc jsem byl jen 180 km od své postele v Plzni. To byla obrovská krize. Nedalo se to zastavit jinak, než že si lehnu, dám si sprchu, vyspím se. Ráno jsem zjistil, že jsem plný síly. Deset hodin odpočinku pomohlo.
Závod měl 4000 km a kolik výškových metrů?
Oficiální záznam je 46 tisíc výškových metrů, já jsem ale na mobilu naměřil 56 tisíc. Takže asi někde mezi tím. Hned na začátku mi vypověděla navigace. Takže jsem často jel tak, že jsem si pamatoval dalších pět měst nebo pět čísel silnic.
Jaký to byl pocit dojet to?
Poslední dva dny jsem nespal. Pouze 30 minut. První pocit byl, že bych mohl jet dalších tisíc kilometrů. Po půl hodině jsem zjistil, že bych dokázal spát na palci jedné nohy. Byl jsem ale strašně spokojený. Podařilo se mi něco, na co jsem se dlouho připravoval. Fyzicky jsem rozhodně nikdy nic podobného nezažil. Uvědomil jsem si, že heslo: když nemůžeš, přidej, funguje. Bylo to celé hlavně o vůli.
