Často se říká, že první signály, že se s člověkem děje něco, co by mohlo ukazovat na začátek této nemoci, se projevují tři až čtyři roky před jejím vypuknutím. Francouzští lékaři zveřejnili studii, podle které se určité znaky dají vystopovat i o dvanáct let dříve. Zdravé pacienty podrobili třem druhům testů. Psychologickému, kognitivnímu, při kterém se zkouší paměťové a jiné funkce mozku, a do třetice i testu, který měl ukázat, nakolik jsou schopni zvládat běžné životní situace. Výsledky pak porovnávali podle těch, kdo později touto nemocí skutečně onemocněl. Dlouholetý a náročný výzkum ukázal, že v případě nemocných se už až dvanáct let dopředu objevily určité nesrovnalosti. Označují tuto studii za první důkaz toho, že nemoc má dlouhý tichý vývoj.
Mezinárodní sdružení pro Alzheimerovu chorobu zveřejnilo odhad, že do roku 2050 bude touto nemocí trpět až sto milionů lidí na světě. V Česku je evidováno okolo šestnácti tisíc lidí s už rozvinutou formou této nemoci. Je to daň za to, že se náš život prodlužuje. Všichni si plánujeme, jak si dlouho oproti našim předkům budeme užívat život, otázkou však je, v jaké kondici. A problém je v tom, že se nemoc dotýká i lidí v mladším věku. Podobnou situace nyní řeší jedna ostravská rodina.
„Manžel se mi poslední dva roky zdál divný,“ vypráví paní Zdena. „Nějak jinak mluvil. Jako by ztrácel slovní zásobu, často používal slova to, tohle a ukazoval na předměty. Někdy mi připadal jako dítě. S kamarádkami jsme často vedly řeči o tom, jak jsou muži po odchodu do důchodu zmateni, v depresi z toho, že se cítí být nevyužití. Přikládala jsem to této životní změně. Nenapadlo mě, že by v osmašedesáti mohl mít příznaky demence.“ Jenže u pána nakonec lékaři diagnostikovali Alzheimerovu chorobu. Zdena si teď vyčítá, jestli něco nezanedbala. Zda by nepomohlo, kdyby předem věděla, čeho bylo jeho divné chování náznakem. „Vůbec jsem netušila, že se ta nemoc projevuje tak pomalu, plíživě a dopředu,“ zoufá si.
„Onemocnění skutečně vzniká daleko dříve, než se projevuje," potvrzuje gerontoložka Iva Holmerová, specialistka na tuto problematiku. „První známky poškození neuronů mohou předejít rozvoj prvních příznaků onemocnění až o deset, dokonce dvacet let.“ Zpravidla si lidé tuto nemoc spojují se zapomínáním. Jenže je zjednodušené myslet si, že když partnerka zapomene doma papírek se seznamem, co chtěla nakoupit, je to jasný příznak, že se blíží Alzheimer. To jedině tak v anekdotách na toto téma. Příznaků, těch nenápadných, je mnohem víc než zapomínání. Zároveň se není třeba děsit, když skutečně zapomínat začneme. Stačí se zeptat mnoha mladých výkonných manažerů, kteří nám potvrdí, že to, co si nezapíšou nebo jim asistentka nepřipomene, zkrátka zapomenou. Ne, občasné zapomenutí není důvod k panice.
Ovšem lékaři mají seznam naprosto konkrétních situací, které řeknou více než obecné poučky. Tady je několik z nich.
1. Když se u stolu ptáme partnera, zda mu máme podat rohlík celozrnný nebo obyčejný a jeho odpověď zní: To. A ukáže na jeden z nich. Jeho slovní zásoba se zjednodušuje. Místo složitějších vět používá jednoduchá spojení a slova: to, tam, ten.
2. Když člověk připraví jídlo a zapomene ho sníst. Nejenže si ho nedá na stůl, ale přemýšlí, co si má dát, protože má hlad. Na to, že vařil, prostě zapomněl.
3. Když se nám člověk zdá mile roztržitý, třeba tak, že si na sebe vezme najednou dvě trička nebo každou ponožku jinou. Když ho na to upozorníte, v počátcích nemoci se práskne rukou do hlavy, rozesměje a společně se o tom pobavíte. V další fázi nemoci se už na vás nechápavě podívá, protože nebude tušit, co je na jeho oblečení pozoruhodného.
4. Když zakládá věci na nesmyslná místa. Hodinky odloží do cukřenky, mobil do akvária, boty odnese do koupelny, žehličku do ledničky. Náhle se rozzlobí nebo rozpláče. Není k tomu důvod, ale jeho nálada se najednou prudce změní, jako by prošel nějakým výrazným emocionálním šokem. Jenže se nic nestalo. Třeba se právě jen díval z okna nebo pil kávu. Bezdůvodně působí třeba zmateně, ustrašeně, podezíravě.
5. Nic ho nebaví. Nechce se mu na procházku, číst, do společnosti, přestal ho zajímat oblíbený seriál, sport. Nejde o krátkodobou únavu či znechucení, ale bezdůvodné stranění se okolí.
Přestože je Alzheimer nemoc, kterou zatím nikdo neumí vyléčit, platí, že čím dříve je diagnostikována, tím déle je život pacienta kvalitnější. Pokud někdo na sobě nebo svém blízkém nějaké tyto příznaky pozoruje, měl by se vydat k lékaři. Bohužel se může stát, že když k obvodnímu lékaři přijde statný pětašedesátník s tvrzením, že dal omylem žehličku do ledničky, a proto chce zjistit, zda nemá Alzheimera, může to skončit bodrým žertováním a tvrzením lékaře, že to se přece občas stává každému. Prozíravější lékař takového pacienta odešle na neurologické vyšetření. Není důvod se ho bát, ba ani neuškodí na něm přímo trvat. Zejména v případech, kdy se v rodině problém s demencí už dříve vyskytoval. Můžeme si tak zachránit řádku let života, které si člověk, ač nemocný, může ještě velmi dobře užít.
Tak pozor na žehličky v ledničce, hodinky v cukřence a prudké změny nálad, už víme, který nepřítel za nimi může stát.
