Znáte to určitě také. Dlouho se nic neděje – a pak se s různými akcemi roztrhne pytel.
Celé dva roky jsem v Brně nebyla – a teď najednou po druhé v jednom týdnu. O Burčákofestu jsem už psala, teď se jednalo o setkání přátel z íčka.
Na cestu jsem se tentokrát vydala brzy zrána a až na přesedání z vlaku do autobusu (výluka) se nyní obešla bez výjimečných událostí. Totiž jedna by se přece našla. Při přestupu na ten autobus jsem hodila tašku přes rameno – a lup. Tak tak jsem ji zachytila, jak padala na zem. Co se děje? No co by. Jeden z nýtků ukotvující konec jednoho ucha tašky se někam odporoučel a ucho se vyvléklo z kroužku. Samozřejmě jsem podle zákona schválnosti tašku nabrala tím uchem uvolněným, to druhé sklouzlo a tvářilo se, že ho mé rameno absolutně nezajímá. Taška je nová, mám ji asi tři měsíce. Nahlas jsem neřekla nic, ale nechtějte vědět, co jsem si v té chvíli myslela. Teď jsem tašku jen upravila do provozuschopného stavu a rozhodla jsem se tím dál zabývat až doma.
Na brněnském nádraží jsme se scházeli postupně, podle toho, jak komu přijížděl vlak. Když se zjistilo, že poslední skupinka má asi půlhodinové zpoždění, vyslala nás Eva (ta z Burčákofestu) do cukrárny.
“Máme tam zajištěné stoly, aby nám je neobsadili,” vysvětlovala starostlivě. Prý to nemůžeme minout, půjdeme po téhle ulici, pak zahneme do první vpravo a tam hned zase po pravé straně je cukrárna Aida. My pověření jsme se tedy vydali na cestu. Jestli máte tušení, že to nebylo tak jednoduché, tak tušíte správně. Což o to, do té první odbočující ulice to bylo opravdu jen kousek. Ale pak se začala situace komplikovat. Pozorně a soustředěně jsme všichni hledali název Aida. A to jsme se dívali i doleva! (Protože některé z nás nevědí, kde mají pravou a kde levou ruku.) Nakonec jsme usoudili, že jsme ve špatné ulici a vraceli se zpět.
“Kde máme Bolka?” zeptala se jedna. Rozhlížely jsme se na všechny strany (to tvrdé y je tam správně), ale Boleslav, jediný zástupce mužského rodu mezi námi, nikde. (Tak už víte, proč to y.) Vyrazily jsme na cestu samotné a doufaly, že Bolek bude časem nalezen.
“Můžete nám pomoci? Kde je cukrárna Aida?” ptaly jsme se kolemjdoucích. Brňáci jsou vstřícní a ochotní. Postupně jsme Aidy našly dvě – ale ani jedna nebyla ta správná. Nakonec nám nezbylo nic jiného, než sáhnout po mobilu a volat SOS.
“Evo, kde je ta cukrárna?”
“A kde jste vy? My už jsme tady, i s Bolkem!” zněla odpověď.
Eva se nakonec slitovala a přišla si pro nás. Byly jsme od té hledané Aidy malý kousek. Dokonce jsme kolem ní už i prošli (tehdy ještě s Bolkem), ale nepoznali ji. Je totiž přejmenovaná na Vale. Ale zákusky mají dobré a kafe taky.
Po nutném občerstvení jsme se vydaly za krokodýlem. Jedna dáma s iniciálami H.Č. měla nachystánu historickou prezentaci. Tak perfektně na nás vychrlila historku, jak Brno ke krokodýlu (drakovi) přišlo, že se zastavovali kolemjdoucí a se zájmem poslouchali. Hlavně jedna maminka s malými dětmi, ta je dokonce okřikovala, ať jsou zticha , že neslyší. Určitě nám tu vzdělanou našrocenou průvodkyni záviděla.
Na to se naše skupinka rozdělila. Někteří se vydali na věž (já taky), ti ostatní se nás rozhodli podporovat z lavičky na nádvoří. Shora je nádherný výhled do okolí i přímo na stolky zahradních restaurací. Tak dobře, že jsem viděla (skoro), jaké si kdo dává kafe a kolik do něho sype cukru. Odolala jsem hříšné myšlence, která se mi při pohledu na sedící hosty kaváren a cukráren zrodila v hlavě, a věnovala jsem svou pozornost smysluplnějšímu konání.
Dole pod věží je cedulka, že schodů nahoru je 173. Jenže nahoře jsem zjistila, že nejsem ani nijak zvlášť zadýchaná. Že bych měla tak dobrou kondičku? Tak ty schody spočítám!
“Jeden, dva..!”
Bolek měl obrovskou snahu mne poplést, vyvést z rytmu, ale nepodařilo se mu to. Nakonec pletení vzdal, a tak vám můžu potvrdit – Brňáci mají ty schody spočítané dobře.
Od krokodýla jsme se šli na Zelný trh, podívat se, co je to ten stánek Dobrých skutků. Tam vám uvaří kafe podle vašeho výběru a zdarma. Musíte jen slíbit, že uděláte dobrý skutek, a kdybyste nevěděli, jaký, tak se můžete podívat na jejich doporučený seznam. Ptala jsem se, jestli se počítá za dobrý skutek, když jsem odolala jednomu svému potměšilému nápadu nahoře na věži, ale bylo to zamítnuto. Tak jsem si radši vzala jeden z koláčků, ve kterých byly ukryty lístečky s úkolem. To abych věděla, co mám udělat. Na lístku jsem měla doporučení, ať se na vás víc usmívám. Jenomže já se v Brně chechotala už několik hodin, víc opravdu nebylo možné. Proto jsem si to kafe radši nedala.
Jedna z nás (Á) měla za úkol posbírat nějaké odpadky. Škodolibě jsme ji upozorňovali na kdejaký papírek, co ležel na zemi, a ona je opravdu posbírala. Další (taky A, ale krátké) v koláčku neměla nic, takže jsme usoudili, že dobrých skutků už udělala moc a dalšího není třeba. Kafe dostala.
Odtud jsme zamířili (jak jinak) do zahradní restaurace. Nenapíšu vám, jak se jmenuje, protože to nevím. Kdyby vás to ale opravdu moc zajímalo a trvali byste na tom, zeptám se Evy. (Už vám to sem dopíšu, Eva v komentáři pod článkem napsala, že se to tam jmenuje Živá voda.) Bylo tam ale hezky, příjemně, na záhonech jim rostly kytky, bylinky a podél hradeb kvetoucí keře. Někteří z nás si dali oběd, někteří vínečko, sluníčko svítilo, ale nebylo horko. Řešili jsme také různé češtinářské kličky, zádrhele a nová slova. Například – víte co je to chachrňa? Pokud ne, nic si z toho nedělejte, já to do nedávna také nevěděla. Ale jeho význam sem nenapíšu. Co kdyby tenhle článek četl nějaký nezletilý a ještě k tomu před dvaadvacátou hodinou?Znovu jsme se vydali na cestu. A jak jsme tak šli, začaly jsme se některé smát (já mezi prvními). Bolek měl na kalhotách vzadu růžovou skvrnu. Zřejmě si do něčeho sedl, možná byla viníkem nějaká bobulka ze stromu. Komentářů k tomu bylo dost a všechny se týkaly původu skvrny. Podělím se s vámi jen o jeden.
“Takhle to vypadá, když někoho vyzvete, ať vám políbí pr….!”
Smáli jsme se tomuhle i každé jiné maličkosti. Ta naše H.Č. si nakonec smíchy vyprskla ledové kafe ze stánku Dobrých skutků (bylo tak ledové, že ho ještě za celou tu dobu nestačila vypít) na přednosti a opět bylo co dávat do pořádku. Samozřejmě se to neobešlo bez dobrých rad a jedovatých komentářů.
Nakonec jsme zakotvili v pivnici U kocoura, tak jako před dvěma lety. My dosud hladovějící jsme si dali oběd, zbytek podle chuti pivo, víno, kávu. I tam jsme se měli stále čemu smát, co komentovat, vzpomínali jsme na akce minulé a nadhazovali témata akcí budoucích.
Domů jsem přijela s bolavou bránicí.
Brno, příští rok zase na shledanou!
Foto Helena Červenková
-------------
Už jste možná tento článek četli na blogu Matyldino povídání pod názvem - Deník postarší dmy - Dáma v Brně. Pro ty, co se k tomu nedostali či neměli možnost si jej tam přečíst, jsem text zkopírovala i sem na íčko.(Bez fotografiií H.Č. a A. P. , mají na svých profilech výstižných fotek více, navíc na svůj profil přidala fotky i Hanka Polednová :-) ) Doufám, že při jeho čtení na vás rovněž dýchne ta veselá a pohodová atmosfére, kerá nás v Brně provázela celý den. A příště přijeďte také :-)
Libuše - Matylda
http://www.matyldinopovidani.cz/
