Prožila jsem nečekaně zajímavé odpoledne. Taky se vám to stává??
Je dopoledne, sedím v klidu v obývacím pokoji u kávičky a puštěné televize. Právě přemýšlím o tom, že dnes budu mít asi trošku pracovní odpoledne. Posbírat jablka, švestky a také ořechy, kterým pomohl na zem noční prudký vítr. Pak žádná schůze, žádná beseda, zkrátka - s časem si budu moci udělat, co se mi zlíbí.
Vtom mě z rozmýšlení vyruší telefon. Vidím, kdo mi volá, tak jsem zvědavá..,,,,“Zdravím, co se děje??? „
„Nic, jen se chci zeptat, zda se ve 12 hodin nechcete projet do Otrokovic? Vím, že je to na poslední chvíli, ale kdybyste chtěla??,..“
Když se dozvídám, za jakým účelem, koukám a nejsem schopna odpovědi.
„Zavolám za chvíli…můžu? Stačí to?“
„Jistě, stačí“.
Potřebuji chvilku, abych tuto nabídku polkla.
Manžel bez rozmýšlení odpovídá na mou informaci, abych jela, když mohu.
Tak tedy ano.
Ve 12 hodin jsem ve dvoře naší radnice, nasedám do auta a jedeme směr Otrokovice. Cesta ubíhá v příjemné rozhovoru celkem rychle. Navigace funguje, počasí střídavě, občas u silnice spadlý strom, který ještě nestačili uklidit. V pohodě. Jsme na místě. Vystupujeme na parkovišti z auta a stojíme před velice hezkou budovou Senior Otrokovice.
Před ní už je trochu rušno. Kamery natáčejí, foťáky cvakají, mikrofony přijímají slova těch, kteří mají co říct. A co je hlavní?
Uprostřed hloučku lidí stojí krásná, širokou červenou stuhou ovázaná červená rikša.
Akce začíná.
Domov pro seniory Senior Otrokovice slavnostně křtí elektrorikšu, určenou svým klientům. Nádherná podívaná. Většinu peněz na zakoupení získali díky sponzorům,,,
O proslovech se zmiňovat nebudu. Ty svým způsobem patří ke každé takové události. Zajímavější a mnohem dojemnější je pohled na odvážnou seniorku - paní v letech, která si jako první sedá na sedátko rikše. Za ni si stoupá tzv. pilot - student místního gymnázia a vydávají se na okružní jízdu. Všichni stojíme a netrpělivě čekáme na jejich návrat. Měli byste vidět ta přešťastná seniorčina očka, když se vrátila zpět. Její mávání, široký úsměv a slzy štěstí hovořily za vše.
Následovali další a další senioři. A studenti se střídali. Radost měly viditelně obě generace. Takové mezigenerační vztahy mohou mnozí závidět i ve vlastních rodinách.
Také jsem měla to štěstí, že mi bylo umožněno se do rikše posadit a nechat se povozit. A i já byla nesmírně šťastná.
V mezičase jsme hovořili nejen s ředitelkou zařízení, ředitelem gymnázia či starostou města.,,,,,,
Ale pro mne nejzajímavější rozhovor byl s člověkem, kterého mnozí z nás známe tím, že jsme mu fandili. S velice sympatickým a příjemným člověkem,.panem Leošem Hrádkem. Ten tady rikšu přijel seniorům oficiálně předat.
A jak sám říká ---- cykloterapie není jen o tom, že se senior může nechat povozit po místech, kam by se pěšky nedostal, kde by auto nezastavilo, kde by se mohl v klidu pokochat přírodou.
Ale je určen všem, kteří si zaslouží splnit svůj třeba dávný sen - opět cítit vítr ve vlasech!!!
Jak je to u vás? Naše město se zajisté přidá!
