Dvaasedmdesátiletá Dagmar si zlomila nohu. Ošklivě, třikrát v kotníku. Dcera ji odvezla do nemocnice a když se vrátila, před domem už stály srocené sousedky. A slyšela:
No to si s mámou užiješ, léčení bude trvat minimálně rok a už nikdy nebude chodit jako dříve.
Bude mít už navždy bolesti.
Pokaždé, když se bude měnit počasí, na nohu ani nešlápne.
V tomto věku se už zlomeminy nehojí, bude mít záněty, potíže, no to bude hrůza, uvidíš.
A podobné katastrofické vize. Dcera podlehla panice. „Začala jsem hystericky řešit, co budeme dělat s mámou, která už nikdy nebude chodit, sháněla jsem invalidní vozík a strávila na internetu hodiny zkoumáním článků o zlomených kotnících,“ vypráví. Její máma se mezitím podrobila operaci, která dopadla skvěle. Po dvou týdnech v nemocnici sice nesměla ještě další tři týdny na nohu šlápnout, ale mohla být doma a skákat o berlích. Nestěžovala si, rodina ji pomohla, s čím se dalo, a po třech měsících normálně vyšla přes dům jen s hůlkou. Lékaři ji pochválili, že tak vzornou a optimistickou pacientku v takovém věku vidí málokdy. A jednoznačně jí řekli, že její optimismus měl z velké míry vliv na to, že se rány dobře hojily.
„Hm, tak to jsi měla štěstí, ale ta bolest se ti bude vracet, uvidíš,“ řekla jí sousedka. „Ty kozo pitomá, proč pořád strašíš a přivoláváš to špatné, už toho mám dost,“ rozzlobila se Dagmar. No, zjednodušeně řečeno, dámy se pořádně pohádaly.
Pesimismus bují s věkem
Strašení a pesimistické vize do budoucna se s přibývajícími roky často usazují v našich myslích. Bují tam a čekají na každou příležitost se projevit.
„Nemysleme si, že ke stáří patří jen nadhled, moudrost, natož optimismus. Kdo byl celý život pesimista, je ve stáří pesimista ještě větší,“ říká psychiatrička Tamara Tošnerová, která se specializuje na problémy lidí vyššího věku.
„Někdy mám pocit, jako by ženy měly radost, že jednu z nich postihlo něco zlého a místo toho, aby jí dodaly naději, ji ještě srážejí,“ doplňuje Kateřina Nováková, která pracovala řadu let v domově pro seniory. „Kdykoli tam někdo onemocněl, klientky mu začaly vyprávět katastrofické předpovědi, jak se bude nemoc vyvíjet, často zněla věta: To znám, to jsem měla nebo to měla Maruška odvedle. Mám pocit, že častěji se takto vzájemně straší ženy, že muži – senioři jsou vetší optimisti,“ vypráví.
Cizí neštěstí potěší?
Ne nadarmo se říká, že cizí neštěstí potěší. Málokdo z nás si to přizná, ale když se potýkáme s nějakým problémem a najednou slyšíme, že stejný problém řeší někdo v našem okolí, vyvolá to v nás pocit: Aha, nejsem v tom sám. Na jedné straně je takový pocit solidarity dobrý, na straně druhé často vyústí právě v to nepříjemné strašení: „Ty máš potíže s klouby? Jo, s těmi já se trápím už pět let, to si užiješ, to je hrůza, strašné bolesti, na to se připrav...“
Možná se nám takovým strašením druhých trochu uleví, každopádně jen do té doby, než takto někdo začne strašit nás. Bohužel, s přibývajícími roky mnozí mají pocit, že už všechno zažili, všechno znají, všechno vědí a tak mají právo ostatním radit, varovat je.
Špatný pocit. Vede jedině k tomu, že se od takového člověka postupně ostatní odvracejí. Tak jako Dagmar, která teď říká dceři pokaždé, když vycházejí z domu a vidí, že by potkali onu strašící sousedku: „Počkáme, nechci ji potkat, nebudu zase poslouchat řeči o tom, že můj kotník je teď sice zhojený, ale protože je starý a chatrný, tak si ho určitě zase znovu zlomím.“