„Vojna“ za socialismu byla taky charakteristickým rysem minulého režimu, a tak mi dovolte na ni vzpomenout. Využiju přitom vyprávění, které je už v mé knize Maléry a já (www.malery.cz), snad to nevadí, skoro nikdo jste ji nečetl. A hlavně jsou tu nové maličkosti.
Když se dnes bývalí vojáci rozhovoří o vojně, většinou vzpomenou jen na pivo a na holky a jak se zašívali. Tady to bude jinak. Nyní máme profesionální armádu a vojenská služba není povinná (100x škoda pro mladé chlapy a jejich budoucí manželky, neboť mnozí mladí mužové vůbec netuší, že v životě jsou také autority a pravidla!).
K výkonu povinné vojenské služby jsem by povolán v říjnu 1971, pár týdnů po ukončení vysoké školy. Tam jsem absolvoval vojenskou katedru, což mělo znamenat, že místo dvouleté vojenské služby budu mít jednoletou a mohu se stát poddůstojníkem (to není nic moc, například jen desátník).
„Místem výkonu“ byla Velká Hleďsebe u Mariánských Lázní, PSČ 353 01, část Klimentov. Abych nezapomněl, tento název si prosím nikde nepoznamenávejte, je to totiž, jak mě tehdy naučili, vojenské tajemství!
Vojna mi dobře nezačala, vedení socialistické armády totiž uvážilo, že bych měl být - z výchovných důvodů - spolu s několika dalšími absolventy VŠ poslán do řádné dvouleté vojenské služby, protože jsem na studiích zazlobil. To se nedivte, studovali jsme v letech 1968-70, vzpomínám na Tomáše Halíka a další zlobivce, kteří nechtěli uznat sovětskou okupaci a znásilnění tehdejší částečné svobody občanů. Byl jsem určen k tomu, stát se bigošem. To byl vlastně pěšák, úředně se říkalo motostřelec. Soudruzi si říkali, že to bude dostatečná odplata, a tak jsem byl zařazen k motostřelecké rotě. Dostal jsem funkci pomocníka pancéřovníka. To je ten chudáček, který při útoku běží úplně nejdál a ani nemůže střílet, protože nese pancéřovou pěst. Ten umírá rukou imperialistického agresora nejdřív.
V prvních několika týdnech to bylo v kasárnách krušné, a to i proto, že si mě mazáci (vojáci druhého ročníku) logicky připojili k holubům (prvnímu ročníku). Dokonce mi jeden mazák vyhodil ze skříňky předpisově složené věci a rozházel je po podlaze. To bylo docela běžné opatření, aby nováčkům moc nestoupla sebedůvěra. Vyhodil mi to proto (na vojně má všechno svůj důvod), že jsem ve volném čase ležel na posteli, když vstoupili óóó mazáci. Vstal jsem, podíval jsem se na něho (naštěstí byl o něco menší) a říkám: „Jako vtip to je dobrý. Dneska to ještě po tobě uklidím, ale bylo to naposledy…“
Zazíral, beze slova odešel – a už se mi to nikdy nestalo. Chudáci skuteční holubi, kteří to „měli za milión“ (dnů do civilu) a museli vydržet všechnu tu buzeraci, co si mazáci navymýšleli. Ale nezoufali, protože věděli, že i oni budou jednou mazáky. Já byl ale o hodně starší než všichni ostatní, tak to přece jen mělo nějaký vliv.
Vylízáno neměli jen mazáci. Také zelené mozky důstojníků tvořily dějiny naší lidové armády. Vzpomínám třeba na velitele naší roty. Pocházel z vesničky u východoslovenských Michalovců a hodnost poručíka byla určitě vrcholem jeho kariéry. Pil nám krev velmi svědomitě. Nechci být přímočaře obhroublý, tak jen řeknu, že jeho IQ leželo někde v těsné blízkosti jeho čísla bot, zato důstojnické sebevědomí měl po maršálu Suvorovovi. Mě se zpočátku neustále ptal (s patřičně vítězným úsměvem), k čemu jsem tak dlouho studoval (v originále pravil československy: „prečo som držal zkurvenou tužku a žmúlal zajebaný papír“), že jsem to nakonec dotáhl na pomocníka pancéřovníka a to jsem přitom stejně starý jako on sám. Opravdu výborné intelektuální cvičení, zvlášť když takto se mnou cvičil před nastoupenou rotou.
Protože jsem na vojnu přišel jako introvert a kondiční běžec, nelze se divit, že jsem netáhl s mazáky ani s absolventy, kteří bojovali proti režimu delším pobytem v posteli. Chodil jsem na rozcvičky s bažanty (mazáci kouřili za kotelnou), ale necvičil s nimi, nýbrž se šel proběhnout. Brzy mi ale povolený okruh v kasárnách nestačil. Hlásil jsem se proto na vycházky, leč většinou jsem nešel s ostatními, tzn. chlemtat pivo do Mariánek. Z brány jsem vyšel spořádaně a do města to bral přes městský les kolem Medvědího pramene. Tam jsem odbočil do houští, svlékl uniformu, tím se octl v teplákové soupravě, a z tašky vybalil kecky. Dokonce jsem v tom houští (já blbec!!) nechával i vojenskou knížku. Takový jsem byl vůl. (Vojenská knížka byl nejdůležitější dokument vojáka. Mnohem víc než občanský průkaz, cestovní pas a zbrojní pas dohromady.)
Došlo mi to až jednou, když jsem se vracel a hledal své houští. Kolem nedbale zahrabané uniformy pobíhal pes a jeho panička jej z cesty marně volala… Fuj, tehdy jsem poprvé zažil bezkontaktní otřes mozku! Už nikdy! A to jsem ještě neřekl, že jsem jednou takhle dorazil až do Lázní Kynžvart a cestou zpátky se v lesích ztratil. Už to vypadalo na boj o holé přežití, protože čas návratu do kasáren jsem nestihl a ten blbej les u kasáren ne a ne najít. Ještě jsem zapomněl připomenout, že na západní hranici v roce 1972 by se jednalo jednoduše o vlastizradu a po objevu zahrabané vojenské knížky by tu čekala rota střelců s ostrými náboji. A určitě by se našel někdo, kdo by si chtěl zasloužit opušťák přesnou ranou do vojenského zběha.
Ale uniforma zaházená větvemi v městském lese i s vojenskou knížkou (kudy spořádaní měšťané chodili na procházky!) nebyla jedinou anomálií mého vojenského života.
Tak třeba, když se jednomu dalšímu absolventovi vojenské katedry podařilo přes jeho strýce na ministerstvu národní obrany vyjednat, že taky budeme na vojně jen jeden rok, dostal jsem funkci velitele družstva. S vojáky jsem byl denně a jezdil jsem s nimi na hlídky muničních skladů u německých hranic (byli jsme prvním štítem pro očekávaný úder imperialistických armád). Tam jsem měl tolik času, že jsem se pustil do psaní „odborné studie“ o vztazích mezi vojáky, o „hrách“ které spolu hrají. Třeba jak mazák předstírá, že je něco víc, a holub předstírá, že mu to baští. Nebo o tom, jak je na vojně i všude ve společnosti všechno „jenom jako“ – jenom jako kdyby dělníci překonávali rekordy ve výrobě ze své iniciativy, jako kdyby byla demokracie a demokratické volby, jako kdyby lidi měli rádi Sovětský svaz. Většina z nás se tehdy přizpůsobila, aby v tom režimu mohla žít.
Když jsem tu studii dopsal, pochlubil jsem se několika přátelům v útvaru. Jeden z nich byl udavačem (jak tomu bývalo) a ten tu informaci poslal dál, až se to dozvěděl velitel praporu a zpravodajský důstojník. Velitel osobně vtrhl do naší cimry a společně se zástupcem velitele pluku pro věci politické mi prohledal skříňku a stolek u postele. A bohužel našli, co hledali. Kompletní studii o hrách, které se hrají na vojně. Na socialistické vojně. Psal jsem ji pochopitelně přes kopírák, takže mi zůstal celý jeden kompletní exemplář. Právě ho měl u sebe Bořek, proto se v mých věcech ta kopie nenašla.
Byl to velký průšvih, protože soudruzi si asi všechno přečetli, všechno závěrů, že milujeme nanejvýš svá výročí a všechno ostatní děláme „jen jako“. Teď se to nezdá, ale tehdy to byl jednoznačně pamflet namířený proti vymoženostem socialistické společnosti, proti lidově demokratické armádě, proti vojenské přísaze, pracující třídě, světovému míru a nevím čemu dalšímu. Až se mi zdálo, že jsem snad napsal po A. Jiráskovi druhé Proti všem.
Spis poslali na odborné prozkoumání na velitelství armády. Po měsíci jsem byl předvolán na štáb a tam se konal takový zvláštní soud. Byli tam tři důstojníci – můj velitel praporu, zástupce velitele pluku pro věci politické a armádní psycholog. Nejdřív si přáli, abych odvolal, co jsem napsal, a když viděli, že to neučiním, řekli, že to je vlastně zajímavý pohled na některé negativní stránky vojenského života a jaké že navrhuji řešení. Odpověděl jsem, že nejlepší by bylo, kdyby se všichni k sobě chovali jako dospělí, neboť navrhnout totální zrušení takovéto vojenské služby jsem se neodvážil.
Pokývali hlavou, radili se a pak vynesli kompromisní rozsudek: odvolávat, co jsem napsal, už nemusím, ale nesmím to šířit nikde, ani v armádě, ani mimo ni (ostatně stejně mi spis nevrátí, takže nemám co rozšiřovat). Nesmím o té problematice nikde mluvit a nesmím se tím již dále zabývat. Horlivě jsem přikyvoval. A oni byli asi sami rádi, že se svého úkolu takhle zbavili. Jen velitel praporu, malý človíček, hodností major a příjmením Birka, se postavil a výhrůžně zavrčel směrem vzhůru: „Čepelka, já tuším, že se vám s tím skončit nechce. Ale jestli s tím nepřestanete, napařím vám 21 ostrých a vojenský soud.“ (Jen aby se čtenářky nelekly, 21 ostrých neznamenalo počet nábojů do mého těla, nýbrž dny vězení.)
A tak šly týdny a měsíce, až jsem se z toho všeho oženil – takticky pár týdnů před odchodem do civilu, abych dostal extra volno. Všichni si mysleli, že se ženit musím, ale nebylo to tak, jak dokazuje rodný list mého syna. Ale i tři dny ušetřené na vojně mi stály za to. Socialistickou vojnu prosáklou neuvěřitelnou byrokracií, šikanou, nepřijatelnou ideologií a blbci ve funkcích už nikdy.
Fotky jsou moje a ze současnosti. Na titulním snímku: Tak tady jsem působil. Na dalších snímcích: ubikace našeho praporu, takzvaný buzerplac pro nástupy vojska a pohled do „Jugoklubu“, kde byla knihovna a kde jsem působil před odchodem do civilu.
