Co vám basketbal dal?
S basketem nebo se sportem na vrcholové úrovni je to jako s čímkoliv jiným na špičkové úrovni. Bez absolutního odhodlání nelze v 99 procentech případů uspět, nemluvě o jednom či méně procentech talentů od Boha, kteří uspějí díky svým predispozicím. Basket mě naučil zodpovědnosti, managementu času už na základní škole, umět se zatnout a jít „přes bolest!“, respektu k soupeřům... Díky sportu jsem také mohl studovat s plným stipendiem na prestižní Kalifornské univerzitě v Los Angeles již v roce 1991, prožít formativní léta života obklopen studenty z celého světa na škole, která měla na svých fakultách nespočet předních odborníků. Díky znalosti jazyka a bakalářskému vzdělání jsem možná lépe zvládl přechod ze sportovního do civilního života.
A co vám basket vzdal?
Jestli mi basket něco vzal nevím. Asi jsem trochu dříve opotřeboval svou tělesnou schránku, ale s tím se dá u sportu počítat. Je to jako jít plavat a počítat, že si nenamočíš vlasy....
Jak bojujete s s „opotřebováním tělesné schránky“?
Musím na sobě makat! Od konce kariéry jsem shodil 12 až 15 kilo. Tak když se na to tak dívám, artróza kolen možná má i své plusy.
Často vás potkávám na kole...
Bohužel má kolena mi jiné sportování dnes skoro nedovolí, ale na horském kole jezdím. Bydlím na kraji Prahy v Radotíně, mám svou oblíbenou trasu na Cukrák, odkud pokračuju dolů do Řevnic a přes Karlík a Kosoř zpátky. Trasa je dlouhá asi 53 kilometrů, překonám převýšení okolo 920 metrů. Jezdím to na čas, abych viděl, jak na tom jsem.
Tatínek hrál basket, vy jste hrál, máte čtyři děti. Také hrají?
Ano, první tři děti hrají nebo hrály basket. Nejmladší je moc malý. Snažil jsem se je do basketu nenutit. Pokud by ho neměly rády, stejně by postrádalo smysl hrát jej jen z povinnosti kvůli příslušnosti do basketbalové rodiny. Více než o sportovní výsledky se zajímám o výsledky studijní, což mé ratolesti mnohdy netěší... Myslím si, že úspěšná profesionální kariéra je tak málo pravděpodobná, že bych svým dětem více přál kvalitní vzdělání a stabilní zaměstnání. V tomto ohledu je u basketu dobré, že jej lze do 22 let spojit se studiem na univerzitě v USA. V Evropě většina kluků od 18 nastupuje profesionální kariéru, při které jen zlomek studuje vysokou školu nebo pracuje.
Tatínek je v basketu stále aktivní?
Táta je sedminásobný děda, tak v basketu je aktivní skrz své vnuky - jako jejich fanda.
Žil jste v Los Angeles, Charlotte, Denveru, Seattlu, Istanbulu, Madridu nebo Berlíně. Jak se vám bydlí na kraji Prahy v Radotíně?
Do Radotína jsem se dostal náhodou, moc jsem to zde neznal. Nastěhovali jsme se, mám od té doby milé sousedy a žiju na perfektním místě. Zezačátku jsme si s manželkou mysleli, že tady zůstaneme na přechodnou dobu. Ale místo, zdejší vztahy a atmosféra nás odtud nepustily. Pak se nám narodily děti a začali jsme si užívat cyklostezku podél Berounky, pravidelně jsme vyráželi na výlety na Karlštejn. A zamilovali jsme si to tak, že už se nám odtud nechce.
Čemu se věnujete po ukončení hráčské kariéry?
Pracuju pro basketbalový svaz a působím jako manažer pro mezinárodní vztahy ve VTB lize. Kromě toho komentuju zápasy pro televizi, která vysílá utkání Euroligy. Ta práce mě hodně baví.
Kdo je Jiří Zídek (45 let)
Bývalý basketbalový reprezentant se jako první Čech prosadil do nejlepší basketbalové ligy světa NBA. Do Ameriky odešel nejdříve do Kalifornie na univerzitu, poté hrál v NBA za Charlotte Hornets, Denver Nuggets a Seattle SuperSonics. Po návratu do Evropy působil v Žalgirisu Kaunas, s nímž vyhrál Euroligu. Hrál také za Ferenbachce Istanbul, Real Madrid nebo v týmech Alba Berlín a ČEZ Nymburk. Jeho otec Jiří Zídek st. byl vyhlášen nejlepším českým basketbalistou 20. století. Oba si spolu dokonce zahráli jednou za společný tým: za Radotín. Jiří Zídek ml. má čtyři děti – Jan, Martin i Ela se stejně jako jejich otec a děda věnují nebo věnovali basketbalu. Nejmladšímu Timovi jsou dva roky.
