Působila jste jako herečka. Má žurnalistika a moderování něco společného s herectvím?
Samozřejmě. Žurnalistiku jsem nestudovala, ale být v neustálém kontaktu s lidmi, něco se o nich dozvědět, mít schopnost naslouchat a zároveň se umět zeptat, snažit se o slušný verbální projev, být na rozhovor připravená a zároveň umět improvizovat, když je třeba – to všechno má s hereckou průpravou mnoho společného.
Na které role nejraději vzpomínáte?
To už je tak dávno, co jsem stála na jevišti v jiné než moderátorské roli… Hrála jsem Rozárku v Tylově Paličově dceři (dokonce dvakrát!), kněžnu v Lucerně, Desdemonu v Othellovi, Karolínu v Kazimírovi a Karolíně, Zrzi ve Slečně od Maxima, Zoju v Bulgakovově Zojčině bytu, Královnu v Králi Ubu, ale nejraději jsem měla asi Lolu v brněnské inscenaci Modrého anděla v režii Milana Páska.
Více než deset let jste působila jako moderátorka na Frekvenci 1 i na Dvojce v Českém rozhlase. Na které ze svých hostů ráda vzpomínáte?
Bylo jich tolik! Na Frekvenci 1 byl pro mě nezapomenutelný Jan Tříska nebo pánové Hanzelka a Zikmund, kteří do mého živě vysílaného pořadu „Frekventárium slavných“ přijeli ze Zlína. Vzpomínám si i na tehdejšího ministra hospodářství Karla Dybu, který i zpíval, byl u mě profesor Otto Wichterle nebo Miroslav Ondříček, na Dvojce pak Ája Vrzáňová, Simona Stašová, Iva Janžurová, dr. Petr Šmolka, Mirek Donutil, Marta Kubišová a spousta dalších báječných hostů. Bylo jich za ta léta několik stovek…
Stalo se vám, že se z vašeho hosta stal opravdový přítel/přítelkyně?
Stalo. Například Magdalena Dietlová - byla první a je dodnes. Mojí dobrou kamarádkou je taky Zlata Adamovská nebo Naďa Konvalinková, spolužák z brněnské konzervatoře Steve L. Lichtag neboli Zdeněk Loveček… Přátelila jsem se i s režisérkou Irenou Pavláskovou, Vlastou Kahovcovou, spisovatelkou Irenou Obermannovou, Hankou Buštíkovou, profesorem Měšťákem, ale to už je dnes spíš na náhodném setkání nebo zavolání…
Jak se to naopak změnilo, když jste rozhlas opustila? Prý vám volal i Karel Gott.
Změnilo. Pokud už nemůžete hercům či zpěvákům propagovat jejich nové CD nebo divadelní představení, už pro ně přestáváte být zajímavý kontakt a logicky hledají jiný… V případě Karla Gotta to byl jeden jediný telefonát, tedy nikoli, že volával, ale jednou mi zavolal. Pamatuji se na to přesně, zrovna jsem jela v autě nahoru Ječnou ulicí a byla jsem z toho pěkně v šoku. To bylo ještě na Frekvenci 1, když měl druhý den přijít ke mně do vysílání Dámského klubu. Jen chtěl znát otázky, které jsem pak ani všechny neuplatnila. Mistr je opravdu skvělý vypravěč!
Kdo byl naopak těžkým oříškem. Na které osobnosti nerada vzpomínáte a proč?
Moji hosté mě většinou překvapovali mile. Pokud na někoho ze slavných vzpomínám méně ráda, pak ho určitě nebudu jmenovat. Spíš úsměvnou vzpomínku mám na Rudolfa Hrušínského mladšího, kterého jsem si pozvala u příležitosti Mezinárodního dne rybolovu, myslela jsem si, že ho to potěší. Ale on jako správný rybář víc mlčel, než mluvil. Ani netušil, že takový den existuje. Rozpovídal se, až když jsem naťukla téma jeho cesty za rybami do Mongolska…
Váš syn je brankářem Teplic. Baví vás fotbal? Chodíte na něj?
Můj syn Martin Slavík už je taky fotbalový „senior“, táhne mu na čtyřicet. Už chytá jen pro radost, rekreačně, za vísku Modlany blízko Teplic. Věnuje se teď úplně jinému oboru. Dřív jsem se na něj občas chodila dívat, ale spíš jsme s mužem prožívali nerváky u televizních přenosů, když Martin chytal nějaký důležitý zápas. Fotbal je u nás doma favoritem, ale mým rozhodně ne.
Jak jste se dostala k serveru i60 a co si o něm myslíte?
Ťukla jsem na něj, když jsem hledala zdroj pro uplatnění pořadu pro seniory „Všechny barvy lásky“. Nabídla jsem ho šéfredaktorovi, on to přijal, zrealizoval a snad už si teď můžu dovolit tvrdit, že jsme navázali velmi příjemné pracovní přátelství. Myslím, že Honza Raška je člověk na správném místě a své sympatie k portálu i60 a jeho lidem jsem už několikrát prezentovala. Proto jsem se pustila i do dalšího projektu, kterým bych chtěla vzdát hold těm, kteří na portál píší svoje vlastní verše. Poezie je v našem současném životě žalostně málo, tak to chci aspoň trošičku napravit.
Co vám dělá radost?
Portál i60! A dělá mi to radost. Stejně jako zmíněný pořad Všechny barvy lásky, kterým spolu s mojí úhlavní přítelkyní a kolegyní Lenkou Filipovou-Kudelovou snad děláme radost seniorskému publiku po celé republice. Zrovna minulý pátek jsme ho hrály pro Klub seniorů v Pardubicích. Ta směs radosti a dojetí na konci mě vždycky dostane. V tu chvíli mám pocit, že děláme něco opravdu smysluplného. Taky jsem po dlouhé době viděla svoji kamarádku Zlatku ve skvělém představení Misery ve Studiu Dva – je lepší než její herecká kolegyně ve slavném filmu! A překvapily mě davy lidí, které přijely na organizovanou autogramiádu do Prahy, jak moc si pamatují a jak neskutečně byli připravení - to mě fascinovalo. Jinak pořád něco píšu a občas překládám z němčiny. A taky mi dělá radost moje maminka, která si navzdory své diagnóze Alzheimerovy nemoci pořád udržuje skvělou kondici a je plná optimismu. A mým největším potěšením a sluníčkem je můj čtyřletý vnouček Bruno!
Vypadáte výborně. Co vás udržuje fit?
Když se vidím, tak vám tu poklonu sotva můžu uvěřit. Nemám zrovna zdravotně dobré období, ale nechci si stěžovat. Snad se to zlepší a fit zase někdy budu…
Kamarádíte se s Magdalenou Dietlovou. Letos uplyne 40 let od prvního odvysílání Nemocnice na kraji města. Jak na to vzpomínáte vy?
Ve mně tento seriál evokuje hlavně vzpomínku na mého tatínka. Ten Dietla přímo miloval, těšil se na každý díl, citoval zpaměti celé pasáže dialogů, hlavně Štrosmajera samozřejmě. Navíc problematika kyčelních endoprotéz byla jeho téma, protože měl vrozenou vysokou luxaci a kulhal. Kdyby tak chudák věděl, co mi dal do vínku, a že už mám obě kyčle umělé… Ale v té době byly výměny kyčelních kloubů ještě v plenkách. Na další pokračování Nemocnice jsem byla moc zvědavá, a i když se oba scénáristi snažili navázat na Jaroslava Dietla, bylo to jiné. Ale protože jsem nebyla tak citově zainteresovaná jako Magdalena, další vývoj postav mě hodně bavil. Jsem totiž docela vděčná televizní divačka…
