„Tak a jedem,“ řekla maminka a jeli jsme. Škodou Octavií k moři, do Bulharska. Bylo léto 1968. Cestovali jsme ve čtyřech. Rodiče, já a bratr. A vezli jsme si spoustu věcí.
„Auto to uveze,“ bylo vždy konečné rozhodnutí naší maminky, pokud táta měl nějaké námitky. Každé volné místečko v autě tak bylo zaplněné něčím potřebným.
Na cestě tam jsme měli zajištěné přespání, a stejně tak to mělo proběhnout i zpátky. To jsme však netušili, jak se cesta zpět zkomplikuje, a to právě kvůli plnému vytížení auta.
Jízda k moři probíhala bez problémů. Z domova jsme vyrazili brzo ráno, a než přišla noc, dostali jsme se na domluvené místo pro přespání. Druhý den jsme v cestování pokračovali a k večeru jsme byli v cíli, v kempinku u Burgasu. Auto jelo bez problémů. Jediné problémy nám nastávaly, když jsme někde zabloudili. Z tohoto pohledu oceňuji současný pokrok, a tím je navigace.
Pobyt u moře byl skvělý. Přišel však poslední den. Táta navrhl, že se zabalíme hned ráno a vyrazíme domů. My ostatní jsme ho ale přehlasovali. Chtěli jsme si užít moře do poslední chvíle. Dopoledne jsme se proto ještě koupali, maminka pak uvařila na našem plynovém vařiči oběd a na cestu jsme se vydali odpoledne.
Na zpáteční cestě jsme měli naplánovanou zastávku v Bělehradě, spojenou s nakupováním. V tom roce bylo možné cestovat přes Jugoslávii, a tak jsme si vezli několik „západních“ bankovek. Přejeli jsme bulharské hranice. Už se stmívalo. Táta rozsvítil světla a tím to začalo. Řidiči v protisměru na nás občas zablikali. Zastavili jsme a zkontrolovali auto z vnějšku. Nic nápadného na autě ale nebylo. Netušili jsme proč ostatní blikají. Že by nás tím upozorňovali na nějakou policejní hlídku? Znovu jsme vyrazili a samozřejmě dodržovali dopravní předpisy. Jenže řidiči blikali dál. A pak nás skutečně zastavila srbská policejní hlídka. Z celé kolony aut si policisté vybrali jen naše auto. To bylo více než podivné. Proč zrovna my?
Podle nich jsme prý měli neustále zapnutá dálková světla a nepřepínali je na potkávací. Nebyla to pravda, táta světla přepínal. Jenomže jak jsme byli plně naložení, tak i potkávající světla svítila nahoru a mohla tím oslňovat. Dostali jsme pokutu a táta musel hned na místě odstraňovat závadu.
Pokutu jsme platili těmi „západními“ bankovkami, protože naše koruny policisté odmítli a místní peníze jsme neměli. Na odstavném místě se táta snažil nějakým způsobem natočit reflektory dolů a také některé těžké věci přemístil z kufru auta k sedačce spolujezdce. Tedy přímo pod máminy nohy. Ta tím samozřejmě nebyla nadšená. Policisté viděli, že provádíme úpravy, a odjeli. My jsme zanedlouho po jejich odjezdu také nasedli a vyrazili znovu na cestu.
Jenomže řidiči tu a tam opět zablikali. Bylo nám teď jasné, proč. Táta to vyřešil tím, že při setkávání přepínal na obrysová světla. To však nebylo úplně bezpečné, protože se tím snižovala viditelnost. A najednou tu byla znovu policejní hlídka. Následovala další pokuta těmi „západními“ bankovkami a nařídili nám odstavit auto na parkoviště. Nám bylo jasné, že takovou „závadu“ můžeme odstranit jen tím, že buď snížíme zatížení auta a něco vyhodíme nebo počkáme na ráno, kdy už bude možné cestovat bez rozsvícených světel.
„Tak to se ti vážně povedlo, auto nemáš v pořádku a na pokutách jsi utratil všechny naše připravené peníze na nákupy,“ rozčilila se máma na tátu.
Jak to dopadlo? Přečkali jsme noc na parkovišti a na cestu domů jsme vyrazili hned za svítání.
Octavii musím pochválit. Vozila nás dál na dovolenou a bez vážnějších problémů. Už jsme však nejezdili tak plně naložení a také ne tak daleko, „jen“ k Baltu nebo Balatonu.