Vždycky, když jsem se vracel se Škodovkou 100 z tréninků z Německa, byl jsem na dlouhých táhlých houpačkách mezi Mitterteichem a Waldsassenem vystaven pokušení. Silnice bez zatáček, krásně široká a ve výborném stavu, provoz minimální. Úplně to svádělo k vyšší rychlosti. Sice tam byla mimo obec pouze stovka, ale jak jsem měl už tu „skleničku“ vyčištěnou a motor krásně táhl, z kopce jsem těch 120km/h nádherně rozpálil. A pak už to jenom fičelo nahoru a dolů jako na horské dráze.
Používal jsem tehdy v autě walkmana se sluchátky střední velikosti, se kterými člověk vypadal jako radista. Bylo sluníčko, takže jsem měl nasazené sluneční brýle. Walkmana jsem měl zesíleného na plný výkon, protože jak rádio, tak hudba do přehrávače by nebyla přes rachot škodovky v takové rychlosti slyšet ani náhodou. Navíc jsem ještě měl z tenisu naraženou čepici s kšiltem hluboko do čela. To musel být pohled jak ze starých filmů!!!
Takže jsem vůbec nic neslyšel a nesledoval jsem provoz za sebou. A protože jsem hlavně dával pozor, abych udržel vozidlo v této rychlosti na vozovce, nevšímal jsem si moc, co se kolem mě děje. Najednou jsem periferním viděním zjistil, že na moji úroveň přijíždí zezadu nějaký sporťák, udržuje se mnou rychlost a má otevřená všechna okýnka. Hudba puštěná na maximum, že jsem ji i přes moje sluchátka v pohodě slyšel. Seděli v něm čtyři mladí kluci a civěli s úžasem na vozidlo vedle sebe. Nevěřícně zírali na řidiče, který byl vyfešákovaný jak z třicátých let! Nějakou dobu jsme jeli vedle sebe a najednou řidič zjistil při pohledu na tachometr, že oba jedeme stodvacítkou. S úžasem si ještě jednou prohlédl, co za vozidlo se to vlastně řítí „takovou rychlostí“. A následně to sdělil svým spolucestujícím. Hned na to všichni čtyři vymrštili palce nahoru, rozesmáli se a pak mi jednoznačným gestem poslali velikou poklonu.
Potom už jenom dokončili předjíždění a s hlasitým troubením zmizeli směrem na Waldsassen……
