Kolik máte vnoučat?
Sedm. Nejstarší vnučce je čtrnáct, nejmladšímu vnukovi dva. Čtyři z nich mají kolem devíti let.
Povídáte si, vyprávíte jim? Ptám se proto, že hodně prarodičů má pocit, že mladší generaci nerozumí a že ona nerozumí jim. Přesněji, že mladé jejich vyprávění a názory nezajímají…
Mám opačnou zkušenost. Do vnoučat vidím líp, než jsem kdy viděla do vlastních dětí. Člověk se poučí. Znám jejich silná i slabá místa – takhle přesně se chovala jejich maminka nebo tatínek. Vidím, v čem má kdo šanci vyniknout, z čeho se mohou vyklubat démoni. A také už vím, nad čím se dá mávnout rukou, protože to přejde. Ale jasně, potřeba pomazlení a absolutní důvěry u dětí časem ustupuje. Pak už jde o to, nabídnout něco dalšího. V roli babičky musíte co nejdřív pochopit, že na nic nemáte nárok a na vděk už vůbec ne.
Tak jak na ně? Co děláte, když je chcete zaujmout?
Pokud jim chci sdělovat nějaké své názory, tak rozhodně ne formou rad, varování a poučování. To nemůže fungovat. Osvědčilo se mi vyprávění příběhů, se kterými se dá začít tak ve čtyřech letech. Začínala jsem řeckou mytologií, úplná pokladnice je Starý zákon. Je dobré vytvořit si nějaké rituály. Někam spolu chodit a jezdit, případně spát v jednom pokoji a ještě lépe pod hvězdami.
Jak na to, aby udržely pozornost?
Při vyprávění na sebe můžete okamžitě reagovat. Není mi zatěžko říkat na věc svůj názor, ale tak, aby děti mohly případně nesouhlasit a diskutovat. Je to zábavnější než jim jen číst. Občas zvýrazním nějakou dobrou či špatnou vlastnost hrdiny, kterou má i některé z dětí. Hned to mezi posluchači zašumí. Používala jsem i některé finty, jako že skončím v nejnapínavější chvíli a pokračuji, až se třeba uklidní. Můžou se přerazit. A pozor, než pokračuji, musí vlastními slovy odvyprávět, co bylo minule. Nejdřív jsou schopni říct jen základní zápletku, ale velmi rychle se učí.
Otestovala jste si na vnoučatech i svou novou knihu?
Jistě, otestovala. Na třech, když jim bylo asi sedm. Měla jsem náskok jedné kapitoly, ale to stačí.
Co vás vlastně přivedlo k tomu, abyste do knihy Já nic, já Mohamed dala čtenářům i návod, jak ji převyprávět dětem?
K tomu, abych napsala něco jako návod, mě vybídly ostatní babičky. Takové to: já bych to taky zkusila a nevím jak a nemám čas to studovat. Tak jsem vše shrnula do jedné knihy i s opatrným návodem.
Proč jste se rozhodla napsat portrét zakladatele islámu? Jak vás to napadlo?
Mohamedův příběh je vypravěčská pastva. Jsou tam bitvy i láska. Lidská selhání, zvraty, pochyby, přátelství, zrada, mravnost i podrazy. Jen to, že měl devět manželek z nichž většina s ním žila na jednom dvorku! Jen si představte, co se mezi nimi muselo odehrávat. Ty intriky, koalice, soupeření. Brazilská telenovela hadr. No a kromě toho mě trošku štve, že Mohameda obestírá opar hrozby. Jako že zlí muslimové, to my křesťané bychom nikdy…! Blbost. V Koránu je méně nabádání k násilí než v Bibli.
Myslím, že teď jste hodně lidí naštvala…
Jasně, že teroristické útoky nejde odkecat, ale tady nejde ani tak o islám jako o mindrák vymytých mozků, které Korán sotva kdy četly. Ten problém prostě vidím jinde. Knížku jsem ve snaze prorazit absolutní nezájem a černobílé vidění napsala naučně, ale spíš beletristicky, ať se to dá číst. Pomohla jsem si dialogy s třináctiletou vnučkou, která děj nekorektně a bez zábran komentuje. Všechno to tam je. Trošku jsem tím vyšla naproti mladší generaci, která, doufám, ještě není zatížená předsudky.
Je něco, co vás na Mohamedově příběhu překvapilo? Třeba potěšilo nebo pohoršilo?
Na příběhu ze sedmého století jsem si uvědomila neradostnou skutečnost, jak se chování lidí do zblbnutí opakuje. Pořád stejný vzorec. Hrstku chamtivců napadne nějaký pošetilý mravokárce, které později nahradí diktátorské hovadu. Marx měl svého Stalina, no a Mohamed Umara. A jestli mě něco potěšilo? Asi Mohamedovo váhání na konci života, jestli se náhodou neplete, jestli islám není slepá ulička. To mi připadalo velmi lidské. A pobouřená jsem byla hned několikrát, ale to je z té knížky patrno.
Nemáte obavu, že si to téma někteří lidé mohou vyložit špatně? Že si někdo může myslet, že ten portrét zakladatele islámu znevažuje? Protože jste si vybrala téma, které je v dnešní době opravdu hodně citlivé…
Víte, kdybych se takhle měla postavit ke světu, tak jsem raději měla prodávat v Konzumu. Ony se ty emoce vzedmuly, už když rukopis četlo několik mých přátel. Musím počítat s tím, že si každý čtenář unese nějaký názor na islám a muslimy předem a teď ho s mým pojetím konfrontuje. To jsem u jiných knížek neznala. Trošku mě to zaskočilo, jenže s tím asi musím počítat. Ale že bych si libovala v konfliktech a provokovala schválně? To fakt ne.
Nezrazovala vás od psaní té knížky rodina, vaši blízcí?
Rodinu by nenapadlo mě od něčeho zrazovat. Ostatně, investigativní novinářka Pavla Holcová je naše dcera, tak od té by to tedy fakt sedělo. Snad jen nakladatel si povzdechl, že se to asi bude prodávat hodně blbě.
V poslední době často zní názory typu: svět se řítí do záhuby, dnešní děti v budoucnu nic dobrého nečeká, dobře už bylo. Co byste jejich šiřitelům řekla?
Svět se řítí do záhuby od svého vzniku, to bych neřešila. Velkou naději vidím právě v mladých. Možná mám na ně štěstí, ale ty děcka mi připadají mnohem vzdělanější, uvědomělejší, schopnější a odvážnější než jsme byli my. Vysloveně jim fandím. A pokud jde o to, co nás ohrožuje, tak mi mnohem nebezpečnější než islám připadá Rusko.
V jednom dřívějším rozhovoru jste řekla: Kdybych necestovala, byla by teď ze mě neurotická právnička se skeptickými koutky úst, které je vše jasné. Byla bych xenofobní, měla bych hrůzu z islámu… Souvisí to, že jste práci právničky vyměnila kdysi za cestování po světě, se vznikem té knihy?
Jen omezeně. Procestovala jsem asi deset islámských zemí, většinou autostopem. S výjimkou Balúčistánu a Afghánistánu jsem se cítila bezpečně. A nakonec i v tom Afghánistánu, kde si nás vychutnával Tálibán, nás zachránil muslim. Jsem nevěřící a k islámu mám podobně skeptický vztah jako k ostatním náboženstvím. Tou knihou nechci vzdávat hold nějaké ideologii a už vůbec ne osobnosti. Prostě jen doplňuji mezery v základním vzdělání.
Když se řekne budoucnost dětí, vnoučat, cítíte spíše obavy nebo naopak?
Pokud mám obavy z budoucnosti, tak je z naší obecné lidské chamtivosti. Viděla jsem, co s lidmi dělá nedostatek vody. To si dost koledujeme.
Je tedy vůbec něco, čeho se bojíte?
Bojím se, to víte, že ano. Bojím se stádnosti, ochoty poslouchat vůdce, nekritičnosti, schematického myšlení, pohodlnosti. To všechno je v nás a dá se s tím dobře pracovat. Nakonec, Mohamed to předvedl s plnou parádou.
Milena Holcová
Narodila se v roce 1954. Vystudovala práva, ale když jí bylo kolem třiceti udělala životní veletoč. Opustila prestižní zaměstnání a s novým mužem se začala věnovat cestování a psaní. Držela se přitom těchto zásad: co nejmenší bágl, co nejblíže k lidem, co nejdál od turistů. Stala se scénáristkou a spisovatelkou. Mezi její úspěšné knihy patří Romance na tři doby, Věčný striptýz, Nech tu děti a zmiz, Přezrálé broskve a další. Podle jejich scénářů vznikly příběhy Riskantní rozhovor a Láska v moll, které byly součástí televizního cyklu Soukromé pasti. Nyní jí vyšla kniha Já nic, já Mohamed.