Pro někoho je to jen další z nepochopitelných výzkumů, ukázka současného trendu, kdy se zkoumá kde co. Pro někoho velmi zajímavá sonda to našich pocitů. Každý se přece někdy v životě cítí být šťastný a někdy má pocit, že na světě není důvod být.
Závěr této téměř osmdesát let vznikající studie je tento: Jestliže má většina lidí v životě pocit, že zažívají štěstí, když se jim daří v práci, když vydělávají hodně peněz a když jsou takzvaně úspěšní ve společnosti, ve stáří budou za štěstí považovat něco odlišného.
„Šťastnější a zdravější nás udržují kvalitní vztahy. Kdo má přátele, rodinu, zkrátka kolem sebe lidi, kterým věří a kteří ho podporují, prožívá šťastný život. Není v tom nic víc, nic míň, tečka,“ tak shrnul výzkum jeden z jeho autorů profesor Robert Waldinger.
Vlastně se možná celá ta akce ani nemá nazývat výzkumem. Šlo o to, že koncem třicátých let američtí vědci vybrali sedm set dvacet čtyři mladých mužů a téměř osmdesát let monitorovali jejich život. Scházeli se s nimi, povídali si s nimi o jejich pocitech, zkoumali jejich duševní i fyzický stav, zdraví, odebírali jim krev, skenovali jejich mozky, ale také si vyprávěli s jejich příbuznými, s kolegy z práce. V podstatě se pokusili vytvořit si u každého člověka jeho obraz, podobně jako když máte nějakého dlouholetého blízkého kamaráda a říkáte si: tak o tobě vím vše, znám tě jako své boty.
Co do délky, rozsahu a pečlivosti jde o naprostý unikát mezi podobnými studiemi. Zajímavé je, že ve vzorku těch mladíků byl například i John F. Kennedy, bývalý prezident Spojených států. Ale také řada pozdějších úspěšných amerických lékařů, vědců, učitelů, politiků. Z dalších mladíků se časem stali alkoholici, mnohokrát rozvedení muži, bezdomovci, zadlužení zoufalci, kteří se neuchytili v žádné práci. Zkrátka, vzorek nejrůznějších typů lidí.
Někteří během zkoumání zemřeli, někteří se dožili vysokého věku a vědci nyní zkoumají život jejich dětí a vnoučat. A tvrdí, že jednoznačným výsledkem této studie je varování pro současnou mladou generaci, která odsouvá čas, kdy zakládá rodiny a budování kariéry považuje za nejdůležitější v životě.
„Dobrý život stojí na dobrých vztazích. Osamělí workoholici sice byli v určitých fázích studie považováni za šťastné a spokojené, ale časem se ukázal opak. Šlo nám o to najít jakýsi klíč k tomu, aby lidé věděli, jak prožít stáří ve spokojenosti, s pocitem štěstí. Ukázalo se, že lidé, kteří měli celý život dobrý partnerský vztah, ve věku kolem osmdesátky byli v dobré náladě i ve chvílích, kdy prožívali nemoci, bolesti. Naopak v případě lidí žijících v nešťastných vztazích, jako by se fyzická bolest ještě zvyšovala, zvládali ji hůře. Zřejmě souvisí s emocionálním strádáním,“ tvrdí profesor Waldinger.
Lidé, kteří neměli kamarády a přátele, se podle studie ve vysokém věku cítili izolovanější, než by chtěli. I ti, kteří dříve říkali, že jim samota nevadí a považovali se za introverty, začali ve vysokém věku připouštět, že byla chyba, že se budování vztahů a rodiny více nevěnovali.
„U některých lidí se to projevovalo už ve středním věku. Funkce jejich mozku se zhoršovaly a žili kratší život než lidé, kteří nebyli osamělí,“ shrnuli autoři studie.
Někdo jistě řekne, že jde o zbytečný projekt, protože shrnul jen něco, co každý ví. Může být, jenže ne každý se podle toho chová. Mnozí lidé prožijí celý život s partnerem, kterého nemilují a který jim leze na nervy. Přece se nerozvedu v padesáti, říkají. Jiní zase ukončují každý vztah po první hádce a projevu rozdílných názorů, vztahy střídají a neustále jsou frustrováni z toho, že nenašli tu pravou či toho pravého. Přece si nebudu po padesátce ještě někoho hledat, všechny ženy jsou stejné, nemožné, chci klid, říkají.
Mnozí lidé prožijí celý život s pocitem křivdy kvůli tomu, že jim kamarád v páté třídě základní školy přebral holku a už nikdy si s tím kamarádem nepopovídají, přestože bydlí ve vedlejší ulici. Mnozí odmítají chodit na návštěvy k dospělým dětem, protože jsou jim nesympatičtí jejich partneři. Nebudu se vnucovat, samotnému je mi lépe, říkají. Tak jak jsou lidé rozdílní, tak rozdílné jsou názory na studie podobné jako je ta unikátní z Harvardu.
Jedno však jejím autorům nelze upřít. Snahu věnovat se tématu, které zajímá každého. Nad tím, jak je možné, že někdo prožije život s úsměvem na rtech a jiný se ho celý promračí, se přece každý někdy zamyslel.