Tyto otázky jistě nehrozí nikomu, kdo se věnuje svému koníčku. Jednou z těch šťastných, která nemá koníčka, ale spíše koně, je paní Marie Čierníková z Uherskohradišťska. Již řadu let se věnuje sbírání a rekonstrukci hraček. Nejraději má ty ze sedmdesátých a osmdesátých let minulého století.
Jak jste se ke svému koníčku dostala?
Nejdříve jsem dávala dohromady hračky, co jsem měla jako dítě. Moc ráda jsem si hrála a nebyla jsem ten typ, co každou věc rozbije, naopak. Záhy se přidaly kamarádky, které mi začaly nosit hračky svého dětství. A tak jako v jiných rodinách, i u nás děti z domu postupně odešly a jejich hračky zůstaly. Rozhodně mě, ani manžela nenapadlo, že bychom je měli vyhodit. Naopak. S manželem navíc jezdíme na burzy, kde jsme také pár pěkných kousků našli a stále nacházíme. Řadu hraček jsme doslova zachránili před tím, aby skončily v popelnici, nebo v kamnech. Nejrůznější hračky, s nimiž si hrávali kluci a holky minulém století, tak doslova zaplnily náš celý dům. První výstavu jsem měla v roce 2013. Od té doby mou stále se rozšiřující sbírku obdivují malí i velcí návštěvníci na pravidelných výstavách.
Který druh hraček máte nejraději?
Nejmilejším druhem mezi hračkami jsou pro mě samozřejmě panenky. Největší část sbírky tvoří ty, které se v obchodech prodávaly v sedmdesátých letech. V naprosté většině si vyžadují důslednou rekonstrukci tak, aby se zase zaskvěly v plné kráse. Naštěstí se vyznám v ručních pracích, a tak to nebývá velký problém. Po opravě těla dostanou všechny panenky, i ty úplně nejmenší, nové šatičky. Mezi panenkami mám i několik krojovaných. Jedna zvlášť cenná, osmdesátiletá, byla ve velmi špatném stavu, ale měla na sobě přesnou kopii botek od kunovického kroje, i s malovanými podrážkami. Tak jsem s pomocí znalkyně krojových součástí ušila na panenku nový, do detailu vypracovaný kroj a dokonce jsme jí uvázaly i typický šátek zvaný turčák. Nebylo to jednoduché, musely jsme přijít na to, jak šátek připevnit, ale podařilo se a panenka se líbí. Mezi panenkami patří k těm nejobdivovanějším i ta, která v dětství patřila sestře kunovického rodáka, herce Josefa Abrháma.
K panenkám patří i kočárky…
Mám velké štěstí, že hračkářský koníček sdílím se svým manželem. Rekonstrukce kočárků, stejně jako v případě historických tříkolek, dětských vozítek i hraček, s nimiž si hrávali páni kluci, jsou jeho dílem.
Historické hračky jsou dnes i předmětem výnosného obchodu...
To by mě ani nenapadlo. Hračky jsou pro nás zdrojem radosti. Na výstavách bývá vždy velmi dobrá atmosféra. Vidět jásající pamětníky, pokud najdou hračku, která jim byla v dětství věrným společníkem, to se nedá penězi vyjádřit. A stejně tak nejmladší generace. Jsem ráda, když si děti na výstavách s hračkami pohrají a uvědomují si, že je to něco mimořádného, na co je potřeba dát dobrý pozor. Potom moje a manželova práce přináší ten pravý význam. A je to skutečně pastva pro oči, panenky, pokojíčky, loutková divadélka, obchod, nejrůznější stavebnice, autíčka, vláčky, plyšové hračky. Trvá to hodiny, než výstavu nainstalujeme. Ale v případě koníčku se člověk na čas nedívá.
Alena Kučerová pro portál i60
