Ten jev mají psychologové velmi dobře vypozorovaný a zná ho i hodně lidí z vlastní zkušenosti nebo ho vidí ve svém okolí.
„Začíná to být nesnesitelné. Petr se mě pořád vyptává, kam jdu. Zároveň se mnou nikam chodit nechce. Od doby, co má zdravotní problémy, by byl nejraději, kdybych pořád byla s ním. On, který byl vždy rozlítaný a hlavní péče o rodinu spočívala na mně,“ říká pětasedmdesátiletá Irena kamarádkám. Ty jí na to říkají zpravidla něco v tomto smyslu: „Potřebuje tě, došlo mu, že by byl bez tebe nemožný. Obvykle to mužským dojde, až když jim je ouvej.“
„Jenže já si začínám čím dál více uvědomovat, že nechci zbytek života strávit tím, že sedíme doma, koukáme na televizi a já ho obskakuju. Jasně, že mu pomůžu s čím potřebuje. Ale hodně zdravotních problémů si přidělává právě svou pasivitou, tím, jak pořád skuhrá a sedí doma. Když jsem kdysi byla nemocná já, nijak se o mě nestaral, dál jsem vařila, uklízela, s ničím mi nepomáhal,“ tvrdí Irena.
Opravdu nejde o ojedinělý případ, i když samozřejmě je stárnutí u každého jiné. Ale čím dál více žen vyššího věku vyslovuje tu ošklivou a hříšnou myšlenku, která zní nějak takto: „Vždyť mi by bez něj bylo lépe, on mě začal neuvěřitelně omezovat, strašně se změnil….“
„Čím jsem starší, tím více si uvědomuju, jak hodně pro mě manželka znamená a je mi po ní smutno,“ říká devětašedesátiletý Kamil, který už je v penzi, ale jeho žena ještě pracuje. Mohl by být i ve všední dny na jejich beskydské chatě, on místo toho sedí doma v paneláku na ošklivém ostravském sídlišti a čeká, až žena přijde z práce. „Jeď na chatu, je horko, proč tady pořád sedíš?“ říkala mu celé léto s tím, že za ním přijede na víkend. „Jenže já se tam cítím osamělý, vůbec mě to tam bez ní nebaví,“ říká Kamil a většina lidí, která ho znala z dřívější doby, by vůbec jeho slova nechápala. Měl časově náročnou práci, spoustu známých, sportoval, doma se vyskytoval zřídka. No a že by byl ženě za mlada věrný se také říct nedá. Jenže s přibývajícími roky se vše změnilo. „Došlo mi, co v ní mám. Byl bych bez ní úplně nemožný,“ říká Kamil otevřeně.
„Když muž začne přemýšlet o posledních věcech života, karta se obrací. Mnozí muži se najednou stávají na ženách citově závislí. Je to rozdíl oproti dřívějším fázím života, kdy v mládí bývají na mužích více závislé ženy. Například v době, kdy jsou více vdavekchtivé. Ale když ženy stárnou, mnohé si začnou říkat, že jsou jim muži vcelku ukradení. Dovedou si představit život bez nich,“ řekl psycholog Jeroným Klimeš.
Podobné poznatky má i psychiatrička Tamara Tošnerová: „Ženy jsou ve vyšším věku velmi často aktivní a pokud jsou i zdravější než jejich partner, opravdu dochází k situacím, že ve vztahu přebírají rozhodující roli. Pokud jde o vztahy, ve kterých žena nebyla spokojená a muž býval příliš dominantní, případně jí nějak komplikoval život, stává se, že si žena řekne, že mu tu na takzvaná stará kolena dá sežrat.“
Jedna pražská rodina nyní řeší zapeklitou situaci. Babička se chová k dědovi čím dál hůř. Oběma je přes sedmdesát a pán trpí Parkinsonovou nemocí a dalšími problémy. Často mu věci vypadávají z rukou, často se zašpiní jídlem a podobně. Jeho žena se k němu chová čím dál více nevybíravě. Sousedé slyší, že po něm křičí, nadává mu. „Jsem z toho zoufalí a za mámu se už stydíme,“ vypráví dcera dotyčného páru. „Vlastně ale tak trochu mamince rozumím. Táta byl velmi svérázný muž, takový ten typ, který měl v rodině vždy pravdu. Máma vždy mlčela a myslím si, že v manželství moc šťastná nebyla. Zdá se mi, jako by mu nyní nebyla schopna dát lásku a cit. Jako by vycítila příležitost, že mu může všechno nedobré vracet, protože táta je najednou slabší,“ vystihuje zřejmě velmi přesně zmíněný problém.
Faktem je, že v mnohaletých manželstvích se často ukáže, jaká jejich skutečná podstata a kvalita celý život byla. Kdo byl dominantní, kdo komu ublížil, kdo dokázal odpustit a kdo ne. Je to ukázka velkorysosti, síly, umění rozpoznat, co je důležité.
„Proto by si muži měli uvědomit, že se musí v průběhu manželství chovat k ženě a dětem s úctou a láskou, i když jsou zrovna dočasně v dominantní pozici. Tedy v době, kdy jsou silní, kdy vydělávají peníze. Prvních dvacet let vztahu je muž takzvaně na koni, má výhody. Tak by si neměl jen užívat, ale investovat do rodiny, aby její členové měli důvod mu ve stáří tu investici rádi vracet,“ upozorňuje psycholog Jeroným Klimeš.
Zkrátka, pokud se spolu lidé rozhodli zestárnout, musejí počítat s tím, že jeden z nich na tom zpravidla jednou bude hůře. Je to loterie. Nikdo neví, kdo to bude. Každopádně je to pak velká zkouška vztahu a často i ukázka toho, jaký ten společný život vlastně byl.
