Padá sníh a já s nataženou rukou prosím vločku letící kolem.
Zachyť se na mé dlani a potěš mě svojí krásou.
A ona dosedá.
Však co to?
Smutně hledím, jak taje lidským teplem a mění se.
Já chtěla ledovou hvězdičku, ale mám kapku vody.
Leskne se v zimním slunci jak démant zasazený v šperk.
Je nádherná, a přesto se ptám se smutkem v srdci .
Proč nemám radost z té třpytící se krásy?
Je snad touha má, vlastnit něco, co mi nepřísluší?
Nelze mít vše, co si přeji?
Přála jsem si vlastnit hvězdu nebes.
A zatím mám vláhu Země na své dlani.
Další hvězdy padají na můj oděv, tvář i ruce v nespočetném množství a zůstávají.
Netají,
Já přesto stále marně toužím po té jediné, co už není.
Rozjímám.
Zda nemám chtít, co nelze mít.
S pokorou přijmout, co přiděleno Boží prozřetelností.
Nemarnit život touhou prázdnoty, naplněnou planým chtěním.
Ale přijímat příchozí dary života a žít v lásce s láskou.
Usměji se a lehce se dotknu rty průzračné kapky.
Jen jemně zastudí a splyne se mnou.
Je mně nádherně, srdce se tetelí hřejivým dotekem a já jdu dál bílou krásou paní zimy.