Vdova je pro ně cizí, často nepřátelskou osobou. A tak žena kromě žalu a beznaděje ze ztráty muže musí řešit řadu nepříjemných praktických problémů.
Šestašedesátiletá Alžběta nedávno ovdověla. Se svým partnerem žila deset let. Ona je bezdětná, on měl dvě dcery z předešlého manželství. „Vím, že mě nikdy nemusely, ale vycházely jsme spolu slušně, korektně. Občas přijely na chatu, občas jsme jim hlídali děti. Vím, že nesouhlasily s tím, že si mě otec vzal. Měly pocit, že je už starý, tedy ve věku, kdy už nemá co prožívat lásku s novou ženou. Ale nikdy mě nenapadlo, že mě vlastně nenávidí. To mi daly najevo až ve chvíli, kdy Karel zemřel. Když jsem na tom byla nejhůř a naopak jsem očekávala, že se vzájemně podržíme, že si v té těžké době budeme oporou,“ vypráví.
Karel zemřel nečekaně, na infarkt. Alžběta ho našla ráno doma v posteli mrtvého. „Volala jsem jeho dcerám. Přijely současně se záchrankou, s koronerem. Lékař ho ještě prohlížel a jedna se už pídila po jeho počítači. Karel totiž psal do novin, byl autorem i pár scénářů a povídek. Takže dcera prohlásila, že má nárok na jeho autorská práva, a tudíž potřebuje jeho notebook. Další mě požádala o pin k jeho kartě. Zírala jsem, ale byla jsem v takovém šoku, že jsem jim ho řekla a notebook jim dala,“ vypráví.
Zjistila, že dcery vybraly během následujících dnů po částech veškerou hotovost, kterou měl jejich otec na účtu. Alžběta ze svého hradila další měsíce všechny náklady spojené s bydlením včetně pohřbu. Po půl roce se na ni dcery obrátily s tím, že chtějí prodat družstevní byt, ve kterém s Karlem žije. Došlo jí, že je zle. Měla v něm trvalé bydliště, odmítla se odstěhovat, takže dcery na ni poslaly právničku s tím, že žádají za byt peníze. Alžběta nyní neví, co bude dál, obává se soudního sporu. Peníze na vyplacení dcer nemá a nemá se kam odstěhovat. V těžké situaci jí pomáhají její příbuzní a známí.
„Je mi jasné, že dcery mají na byt nárok, ale já také. Já byla Karlova žena, nastěhoval mě k sobě, zřídil mi tam trvalé bydliště. Kdyby mě nechtěl zabezpečit, nedělal by to přece. Chci se s nimi dohodnout na nějakém řešení, ale děsí mě ta jejich necitlivost, to, jak chtějí vše rychle. Jim vůbec nedochází, že je mi smutno, že jsem jejich otce milovala, že se s jeho smrtí teprve vyrovnávám. Navíc dobře vědí, že nemám peníze, že právě nastupuju do penze.“ Když dcerám svého muže volala, že by se mohly sejít a vše si vyříkat, odmítly s tím, že s ní budou komunikovat jen přes právničku.
Ojedinělý a mimořádně smutný případ? Ale vůbec ne. S tím, jak lidé uzavírají za život více partnerství a mají z nich děti, jsou právě takové příběhy čím dál častější. Rodinné vztahy a s tím související vztahy finanční jsou nyní složitější, než bývaly. A nenáviděné nejsou jen macechy, ale i nevlastní otcové, tchánové, tchyně. Zkrátka, lidé často vůbec netuší, že je jejich příbuzní nemají rádi a jsou schopni jim ublížit.
Už delší dobu se s nimi setkává například psychiatrička Tamara Tošnerová, ke které právě podobné případy přivádějí řadu starších lidí v depresích, v pocitech bezvýchodnosti, ba přímo se sebevražednými myšlenkami.
„Trápí mě často nízké právní vědomí našich občanů, kvůli kterému se řada z nich dostává do mé péče. Setkávám se s emocionálními reakcemi postižených, s psychotickými reakcemi na křivdy. Nikdy nezapomenu na dvaašedesátiletého muže po vážně míněném sebevražedném pokusu, který přežil opravdu jen náhodou. Kdysi daroval byt svému synovi, ten jej z lásky daroval své ženě. Byt byl řešený tak, že umožňoval vcelku bezproblémové soužití generací. Manželství skončilo rozvodem, syn se z bytu odstěhoval. A první, co snacha udělala poté, co rozvod nabyl právní moci, bylo to, že bývalého tchána z bytu vyhodila. Ten pán byl opravdu zoufalý a rozhodl se skončit se životem,“ vypráví psychiatrička.
V mnoha rodinách probíhá soužití s dospělými dětmi partnera nebo s partnery svých dospělých dětí na oko poklidně, normálně. Lidé mnohdy netuší, že je ve skutečnosti někdo nemá rád, ba že je někdy přímo nenávidí. Jsou málo v kontaktu, vídají se třeba jen při slavnostních rodinných příležitostech, řeknou si pár slov, komunikují spolu výjimečně. K vyjasnění vztahů obvykle dochází, když se v rodině odehraje nějaká významná událost, často přímo tragédie. Pak se ukáže, že snacha je schopna tchána vyhodit z bytu nebo že nevlastní dcery jsou schopny poslat právničku na truhlící ženu, které zemřel manžel.
V jednom domově pro seniory zjistili, že jedna z klientek posílá měsíčně dva tisíce synovi svého bývalého muže. Sama přitom žila nesmírně skromně. „Nic si nikdy nekoupila, nikdo za ní nechodil. Jen nás požádala, abychom zařídili, aby z její penze každý měsíc odešly dva tisíce na určitý účet. Bylo nám to divné, tak jsme se jí vyptávali. S pláčem se mi svěřila, že ji vydírá její nevlastní syn,“ vypráví sociální pracovnice z domova pro seniory. Ten muž zašel za ženou jeho zemřelého otce a řekl jí, že jako jeho nevlastní matka je povinna ho podporovat, protože je v nouzi. A ta hodná dáma mu začala posílat každý měsíc ze své skromné penze dva tisíce, přestože dotyčný pracoval, normálně žil, chodil do restaurací, jezdil na dovolené. Když mu je posílat přestala, přišel jí do domova pro seniory vyhrožovat. Nakonec se případ dostal až na příslušný obecní úřad jako přestupek, protože muž své nevlastní matce sprostě nadával a vyhrožoval jí. Až poté jí dal pokoj. „On mě vlastně nenáviděl celou dobu, co jsem žila s jeho otcem, ale já to nevěděla,“ shrnula to nešťastná paní.
Říká se, že čím jsou děti větší, tím větší jsou s nimi starosti. Bohužel to platí i v případech dětí dospělých. Každý, kdo uzavírá partnerství s někým, kdo má děti z předešlého vztahu, by si tedy měl uvědomit, že si do života vpouští i je. A že je to loterie. Může v nich najít kamarády, novou rodinu, ale stejně tak si může vytvořit nepřátele, kteří třeba několik let v klidu čekají na vhodnou chvíli, kdy svou nenávist projeví.