Pod pojmem "české sklo" si většinou představíme proslulé umělecké výrobky. Ale přinejmenším stejně proslulé je také zdejší sklo užitkové a laboratorní. Vděčíme za to sklárnám Kavalier, které český sklář František Kavalír založil už roku 1837. A tradice trvá: výrobky sklárny Kavalier jsou i v astronomických teleskopech mezinárodního projektu HESS v Jižní Americe.
Široce rozvětvený rod Kavalírů byl spřízněný s celou řadou významných osobností 19. století – od Josefa Václava Sládka až po bratry Friče, zakladatele ondřejovské hvězdárny. Samotný zakladatel sklářské dynastie František Kavalír byl původně řadovým zaměstnancem skláren v Těchobuzi, později si však pronajal sklářskou huť v Ostředku a už okolo roku 1830 tam experimentoval s výrobou skla vhodného pro varné a technické účely. Definitivně se osamostatnil 5. června 1837, kdy v Sázavě zahájil provoz vlastní sklářské huti. Podle svérázné rodinné kroniky, kterou sepsala jeho žena Antonie (1804-1879), byly počátky činnosti podnikatelského samouka dost krušné a nechyběly ani soudní tahanice s věřiteli. Postupně však začaly přicházet i úspěchy.
Pohnuté osudy
Manželé Kavalírovi měli mnoho dětí, některé však brzy zemřely. Ti potomci, kteří se dožili dospělosti, v některých případech měli dost pohnuté osudy. Například syn František se během vysokoškolských studií v Praze zúčastnil nepokojů v roce 1848, byl zatčen a roku 1851 odsouzen k smrti. Trest byl změněn na deset let žaláře, na svobodu se však dostal po amnestii už roku 1857. Až do své smrti roku 1874 pak spolupracoval se svými sourozenci při vedení sklárny.
Jiným způsobem zasáhly revoluční události roku 1848 do osudu dcery Anny. Ta navštěvovala uvězněného bratra Františka a seznámila se při tom s jeho spoluvězněm Josefem Václavem Fričem, jedním z revolučních vůdců. Později se stala jeho ženou a došla s ním do exilu. Její synové Josef a Jan úspěšně vedli firmu na měřicí přístroje a později založili ondřejovskou hvězdárnu. Přes Annu a J. V. Friče se sklářský rod Kavalírů propojil i se známým cestovatelem Vojtěchem A. Fričem a významným biologem Antonínem Fričem. Anna Fričová se stala výraznou osobností pražské obrozenecké společnosti a sama publikovala pod pseudonymem Anna Sázavská.
Antonie, další dcera zakladatele skláren, měla dceru Marii, která se vdala za známého spisovatele, básníka a překladatele Josefa Václava Sládka. Svou stopu v historii zanechali i další synové zakladatele. Karel Kavalír byl významným lékařem publikujícím v odborných časopisech, Antonín Kavalír se stal vynikajícím chemikem a asistentem na pražské univerzitě.
Vyděděný syn
Zakladatel podniku František Kavalír zemřel roku 1853 a vedení se ujal jeho syn Josef (1831 až 1903), který si později změnil příjmení na Kavalier. Změna nebyla samoúčelná: jeho strategie spočívala především v pronikání na zahraniční trhy. Už dva roky po převzetí firmy si jeho podniku všiml německý odborný časopis Annale für Chemie und Pharmazie a zveřejnil posudek výrobků ze Sázavy. V roce 1957 se značce podařilo získat čestné uznání na mezinárodní výstavě v Paříži. K největším zahraničním úspěchům firmy patřila zlatá medaile, kterou samostatná expozice Kavalierovy sklárny získala roku 1862 na světové výstavě v Londýně.
Josef měl pět dětí, z nichž do osudu sklárny zasáhli především Vladimír (1861 až 1919) a Eduard (1833 až 1909). Eduard se nechal otcem vyplatit, nějaký čas sbíral zkušenosti v zahraničí a po návratu v Sázavě založil vlastní podnik. Naproti tomu Vladimír se už za otcova života stal skutečným šéfem jeho sklárny, proti jeho vůli se však oženil s dcerou majitele místního velkostatku. Projevilo se to závětí, v níž Josef Vladimíra prakticky vydědil. Ten pak mohl pokračovat ve sklářském podnikání jen díky tomu, že mu Eduard odkázal svou vlastní sklárnu.
Do éry Vladimírova působení spadá jedno z nejvýznamnějších období rozvoje podniku. Vzdělaný a zkušený sklář rozšiřoval výrobu, zaváděl nové technologie i výrobky, které získávaly pozice na světových trzích. Pak však přišla první světová válka a po jejím skončení Vladimírova smrt. Jeho syn Vladimír junior byl tehdy na převzetí firmy příliš mladý, navíc firma v poválečných zmatcích ztratila mnoho odběratelů a ocitla se ve finančních problémech. Roku 1926 správu převzala Legiobanka, která roku 1939 podnik prodala velkopodnikateli Martinkovi. Ten výrobu rychle přizpůsobil válečným potřebám a firma začala vzkvétat. Po skončení druhé světové války byl podnik znárodněn.
Úspěchy pokračují
Sklárny Kavalier patřily k nemnoha šťastným podnikům, na nichž komunisté po znárodnění neprováděli své zničující organizační experimenty. Dobře zavedená firma úspěšně exportující do mnoha zemí přinášela příliš mnoho nepostradatelných deviz, než aby se odvážili na ní uplatňovat své podivné ekonomické teorie. Po druhé světové válce naopak podnik prošel několika etapami technické modernizace, byly zavedeny nové technologie a vyvinuty nové výrobky, takže se podařilo udržet místo na zahraničních trzích. Po změně politických poměrů na konci 80. let se státní podnik 1. prosince 1990 transformoval na akciovou společnost a prošel kupónovou privatizací. V roce 1998 se stal součástí holdingu BTC (Bohemia Crystalex Trading) a v roce 2009 jej koupila firma Ojgar podnikatele Otakara Moťky.
Nejznámějším současným výrobkem je užitkové sklo se značkou Simax, která je běžně k vidění na varném skle v kuchyních, ve svítidlech, ve skleněných dvířkách automatických praček, na laboratorním a výrobním zařízení, nebo dokonce na astronomických zrcadlech. Sklo Simax je svými vlastnostmi srovnatelné s výrobky vyhlášených zahraničních firem a vyváží se do více než 70 zemí celého světa. Výrobky sklárny Kavalier ale jsou i v místech, kde bychom je moc nečekali: tvoří například obklady nové budovy Národního divadla, jsou v interiéru stanice metra Karlovo náměstí v Praze a na dalších místech.
Další články autora na www.novakoviny.eu
