V minulé pozvánce na výlet jsme se prošli po okraji Českého středohoří jižně od Lovosic (Tip na výlet - Oltářík a Košťálov ). Dnes se podíváme opět po okraji Českého středohoří na Lovoš a jeho menší sestřičku Kybičku. Lovoš tvoří dominantu Českého středohoří a přijíždíme-li např. po dálnici D 8 od Prahy, nemůžeme ho s jeho nezaměnitelným tvarem přehlédnout. Vyšší část "dvojhory" se jmenuje Lovoš (570 m n.m.) a nižší část má v mapě také svoje jméno, a sice Kybička (489 m n.m.).
Na Lovoš se můžeme vydat z několika směrů. Před časem jsem vás zvala na výlet po zelené turistické značce s výchozím bodem v Lovosicích-Lhotce (Pozvánka na výlet na Lovoš ). Dnes si pro změnu na Lovoš vyšlápneme odjinud, a to z vlakové zastávky v Malých Žernosekách.
Chytíme si tu žlutou značku a můžeme vyrazit. Budete-li mít takové počasí, jaké jsem měla já 30. října 2018, můžete si blahopřát. Modré nebe zdobí pár bílých obláčků, za sebou na druhé straně Labe vidíme známé vinice ve Velkých Žernosekách. Ale vinice jsou i na tomto labském břehu a cesta vede mezi nimi přes Malé Žernoseky dál do Opárenského údolí, které právě tady má jeden ze svých konců. A vůbec se zdá, že Malé Žernoseky jsou dobré místo k žití. Je vidět, že zdejší radnice se dobře stará o svoje obyvatele, procházím kolem velkého sportovního a relaxačního areálu pro všechny generace.
Opárenským údolím protéká Opárenský potok a já jdu proti jeho proudu. Cesta pod viaduktem s železniční tratí, která bohužel není v provozu, zvolna začíná stoupat. V prudší části je stoupání usnadněno upravenými tzv. Císařskými schody. V pohodě stoupáme a brzy se začne mezi stromy ukazovat vrchol i první ochutnávky výhledů jižním směrem přes Boreč, Lipskou horu a další vršky až k nejjižnějším vrcholům Českého středohoří. Dobře naladěni dorazíme až na vrchol, kde je vyhlídková terasa, místo k odpočinku s lavičkami a když přijdete ve správný den, tak i občerstvení. Spíše však doporučuji vzít si svačinku s sebou. Kruhový výhled je úchvatný. Dole leží město Lovosice se svým chemickým průmyslem, na obzoru je vidět Říp, nad Píšťanským jezerem se tyčí těžbou vykousaný Radobýl, v dáli lze zahlédnout Ještěd, maličká se odtud zdá skála nad Labem se třemi kříži, za ní Kamýk a Plešivec, Dlouhý vrch, Sedlo, jako modrá stuha se labským kaňonem vine Labe. K západu jsou vidět kamenolomy, které z Českého středohoří ukrajují pořádné krajíce, hory Kletečná a nejvyšší hora Milešovka a pohledem se vracíme tam, kde jsme začali, tedy někam k Lipské hoře, Borči, jižním vrcholům a kruh se uzavře pohledem na Hazmburk a znovu Lovosice. Náladu z výhledů trochu kazí jen stromy, které přerůstají vyhlídkovou terasu. Je čas, abychom se - nasyceni vyhlídkovými zážitky, které si snaživě odnášíme na zaplněné paměťové kartě ve foťáku, vydali na zpáteční cestu.
Jestli jste zvědaví a těšíte se, jestli zase zabloudím, tak se nebojte, vaše chvíle přijde za chvilku. Přišla jsem po žluté značce, po žluté se vrátím, na tom přece není nic k nepochopení.
Nesmím však zapomenout ještě na odbočku na Kybičku. Tam sice není žádná vyhlídková terasa ani kruhový výhled, ale Panenské kameny a pokroucené kmeny starých stromů zavánějí romantikou a pohled lovosickým směrem do daleké krajiny za těch pár kroků stojí.
Sluníčko stále prosvětluje podzimní les a vesele si vykračuji po žluté značce. Ouha! Ten les se mi zdá nějaký jiný a už bych snad měla jít dolů po Císařských schodech! Trochu s úlekem a následným smíchem nad mým orientačním nesmyslem mi malé šedé buňky oznámily, že sice jdu správně po žluté, ale ne tam, odkud jsem přišla, ale docela na druhou stranu. To je někam za Lovoš k dálnici. Tak tam opravdu nechci. Co naplat, musím se vrátit. Nechce se mi však zpátky k vrcholu, tak na křižovatce značek uhýbám na modrou, která určitě vede dolů do Opárenského údolí a uvidím. Viděla jsem. Modrá mě dovedla až do Opárna. Byla jsem sice o dost dál, než jsem chtěla, ale mělo to svou výhodu. Milešovka a Kletečná přímo přede mnou měly z tohoto pohledu rázem docela jiné parametry. Nezbylo mi než projít celé Opárno a kolem půvabného Černodolského mlýna se po zelené vydat Opárenským údolím zpátky. Cesta podle potoka, tentokrát po jeho proudu, není vůbec náročná a když jsem došla k místu, kde se zelená spojila se žlutou, po které jsem měla původně přijít, zbýval už jen kousek zpátky k vlaku do Malých Žernosek. V nohách mám asi 14 km a hlavu plnou krásných pocitů z naší nádherné krajiny, kterou se vám ráda snažím představovat.
