Pavla a Libuše jsou kamarádkami už od doby, kdy chodily na střední školu. Nyní jim je dvaasedmdesát a říkají, že nikdy dříve nebylo jejich přátelství pevnější.
„Samozřejmě, že jsme se mnohokrát pohádaly, pomluvily jednu druhou a připadaly jsme jedna druhé úplně nemožná. Ale v poslední době, čím jsme starší, zjišťujeme, jak důležitá jedna pro druhou jsme,“ vypráví Libuše.
Před pár lety jí onemocněl manžel, má deprese, vážné psychické problémy a další obtíže, takže se dostal do stavu, kdy nemůže být doma sám. „Moje dospělé dcery ani jejich vnučky nejsou kvůli práci schopny přijet manžela pohlídat, když potřebuju nakoupit nebo si něco zařídit. Přijedou třeba o víkendu na návštěvu, ale jinak od nich nemůžu žádnou pomoc čekat. Už jsem byla na pokraji sil, když se mi Pavla nabídla, že občas s manželem pobude, když budu chtít jít ven. On ji zná, pamatuje si ji z dřívějška, takže, i když je ve špatném psychickém stavu, jakmile je s ní, je klidný. Stejně většinu času spí a nevnímá nic kolem sebe. Pavla je mezitím ve vedlejším pokoji, čte si nebo si něco dělá na počítači. Je to pro mě obrovská pomoc, mám jistotu, že manžel sám něco neprovede. Několikrát jsem jí děkovala, ale ona jen řekla, že od toho přece kamarádky jsou. A má pravdu. Já jsem od té doby připravena udělat pro ni také cokoli a ona to ví,“ popisuje Libuše svou situaci.
Podobné případy nejsou výjimkou. Lidé, kteří se celý život přátelí, si mnohdy ve vyšším věku jsou navzájem velkou oporou. S přibývajícími roky totiž z přátelství mizí průvodní jevy jako je různé hašteření kvůli maličkostem, hádky kvůli rozdílným názorům na to či ono, závist, srovnávání se. Pokud toto všechno přátelství přežije, ve vyšším věku už je pak pevné. Zkrátka, buďto se rozpadlo nebo se proměnilo v pevnou hmotu.
Americký psycholog William Chopik sledoval řadu let dvě stě sedmdesát tisíc lidí v téměř stovce zemí světa. Zkoumal, jestli je pro člověka ve vyšším věku důležitější mít dobré přátele nebo početnou rodinu, děti, vnoučata. Jinými slovy, zda jsou spokojenější lidé, kteří vybudovali rodinný klan, ale nemají kamarády nebo lidé třeba žijící sami, ale s dobrým přítelem či více přáteli. Veškeré podobné analýzy vždy končí závěrem, že rodina i přátelé jsou pro pocit spokojenosti a zdravé stárnutí stejně důležité.
William Chopik tvrdí, že došel k jinému závěru a uvedl, že ho to značně překvapilo. On sám byl totiž vždy přesvědčen, že mít potomky je ve stáří to nejdůležitější. „Ukázalo se, že uběhlé roky zpravidla vylustrují, kteří z kamarádů jsou ti nejlepší. Během života povrchnější přátelství odpadají a zůstávají ta skutečně významná. A protože si ve vyšším věku lidé více uvědomují pomíjivost života, přestávají si ta přátelství zaneřáďovat zbytečnými neshodami a prostě si je už jen užívají,“ uvedl psycholog. Ve své analýze poukazuje také na to, že čas strávený s rodinou pro lidi vyššího věku často přináší více stresujících situací, než čas trávený s přáteli. „Momenty s rodinou jsou často monotónní, někdy starší lidé nerozumí životu svých mladších příbuzných, mnohdy si s nimi dokonce nemají o čem povídat. Často také dochází při rodinných setkáních k různým hodnotícím soudům, k neshodám,“ připomněl. Uvedl také, že síla přátelství se nejčastěji projeví v situaci, kdy jeden z přátel přijde o životního partnera. Kamarádi podobného věku se v takových případech jeden do druhého umí lépe vcítit, než jejich děti či vnoučata, které nevědí, jak pomoci, co říkat, co dělat.
To potvrzuje příběh osmašedesátiletého Lumíra, kterému loni zemřela manželka. Srazilo ji na ulici auto. Lumír říká, že nebýt jeho celoživotního kamaráda, zřejmě by se z toho šoku nikdy nedostal. „Já byl v tak špatné situaci, že mi lékařka časem doporučila hospitalizaci na psychiatrii. Opravdu jsem ztrátu ženy zvládal špatně, byl to pro mě naprostý šok, se kterým jsem si neuměl poradit. A uvědomoval jsem si, že svým žalem, bezmocí a slabostí komplikuju život dceři i synovi. Oni za mnou chodili, snažili se mě utěšovat, rozveselovat, ale mě tím štvali, já byl na ně hrubý, odháněl jsem je od sebe. Nakonec vděčím za to, že jsem se nezbláznil mému kamarádovi Janovi,“ vypráví.
Jan se s Lumírem zná přes padesát let, měli stejnou profesi, společně chodili do šachového kroužku. Jan Lumírovi nabídl, aby se nastěhoval do jeho chaty, změnil prostředí, nezůstával v bytě, kde mu ženu vše připomínalo. O víkendech za ním jezdil. Pekli buřty, chodili po horách.
„Seděli jsme, mlčeli, pak zase odjel a já se v těch horách postupně se vším vyrovnal. On byl při mně, dokázal se vcítit do mého smutku, strašně mi pomohl,“ říká Lumír, který nakonec byt, ve kterém mu manželku vše připomínalo prodal a také si místo něj pořídil malý domek na vesnici. Změnil prostředí a je mu lépe.
Mnozí psychologové se závěry studie dávající přátelství nad rodinu nesouhlasí. V podstatě se však s jejím autorem shodují v tom, že pokud nějací lidé zůstali přáteli desítky let, právě ve vysokém věku bývá jejich přátelství v nejlepší kondici. Důvodů, proč si ho ničit, totiž s věkem rok od roku ubývá a zůstávají jen důvody, proč si ho vážit a užívat. Ale hlavně, dovedou se navzájem jeden do druhého vcítit.