Pokud je někdo má dlouhodobě ve své blízkosti, jeho život je těžký. V posledních letech mají řešiči hodně příležitostí se projevit, zejména v internetových diskusích.
Sledování televizních zpráv je pro ně něco jako zakleknutí ve startovním bloku. Těší se, až každou zprávu okomentují a rozeberou. Výsledkem je závěr negativní, varovný, ideálně spočívající v tvrzení, že ráno už svět nebude existovat.
„Moje sestra pokaždé začíná telefonní hovor nebo setkání větou: A viděl jsi to? Čímž očekává, že budeme rozebírat zprávy z televize nebo z internetu,“ říká jednašedesátiletý Tomáš a pokračuje: „Co odešla do penze, je to s ní měsíc od měsíce horší. Nemá koníčky a tak veškerou sílu soustředí na rozebírání problémů, které si někde přečetla. Jakmile je někde zpráva týkající se Ruska, vytvoří z toho teorii, která končí tím, že na slovenských hranicích je v horách ukryta flotila ruských tanků, které jen čekají na povel k našemu obsazení. Přesně ví, kdo stojí za válkou v Sýrii, kdo zastřelil Kennedyho a o situaci v současné vládě má tak perfektní přehled, jako by s ní chodila každý večer na pivo. Je to k nevydržení. Otravuje svými řečmi celou rodinu, nemá kamarády, kdo by ty její řeči vydržel?“
Ano, někteří lidé si zpříjemňují život tím, že na vše, co se děje kolem nich reagují ve veřejném prostoru, na internetu, vše rozebírají a vytvářejí k tomu své teorie. Na jedné straně je to fajn. Jde o lidi, kterým není lhostejné, co se děje, nejsou líní vyjádřit svůj postoj, názor. Na straně druhé, pokud své názory nemají založené na racionálním základě, mohou okolí připadat jako mudrlanti, kteří řeší každou bezvýznamnost. Psychologové často používají tvrzení, že neúspěšní lidé se zabývají především tím, co nedokážou ovlivnit. Plýtvají silami, časem, myšlenkami na věci, které stejně nevyřeší. Naopak lidé, kteří jsou úspěšní, se zabývají jen tím, co ovlivnit mohou. Za slovo úspěch je možné dosadit i slova jiná, třeba štěstí, spokojenost. Protože spokojený člověk rozhodně netráví čas tím, že komentuje každý článek, který si přečetl na internetu. Často vlastně ani nejde o komentáře, spíše jen o nějaký výkřik typu: Píšete blbosti, tak to není… Ale racionální vysvětlení, proč to tak není, už nenásleduje.
Řešičům se věnuje na svých přednáškách a v knihách například Ivo Toman, který se zabývá osobnostním rozvojem. „Pokud řešíte jen situace, které ovlivníte, jednáte správně,“ říká. V knize Debordelizace hlavy uvádí tento příklad: „Velmi důležité jsou vaše reakce. Například na situace, které ovlivníte, ale neřešíte je nebo je řešíte špatně. Oni mě naštvali, říkáte. To je hloupost, oni vás nenaštvali. To vy jste se sami naštvali. Vy jste se vědomě rozhodli, že se naštvete. Dobrovolně jste ztratili kontrolu. Ten někdo jiný byl jen příčinou, abyste sami sebe vytočili.“ Jenže říct to typickému řešiči, naštve se ještě víc.
Nedávno měli řešiči přímo sněm. Scházeli se v centru Ostravy, kde byla před časem postavena socha zpěvačky Věry Špinarové. Kde kdo se vyjadřoval k tomu, jestli je hezká nebo ne, jestli je jí podobná nebo ne, jestli je ve vhodném místě nebo ne. Vznikla k tomu obrovská diskuse na internetu, mluvilo se o ní po celé zemi. Kdekdo kritizoval sochaře, který ji udělal. Kritizovali ho lidé, kteří v životě neuplácali ani bábovičku z písku, ale najednou získali pocit, že oni jsou ti praví vyjádřit názor, zda je socha udělaná dobře či ne. Takto se u ní bavily dvě dámy vyššího věku.
„Hele, ti lidi asi nepracují, nemají co dělat. Jak to že mají tolik času sedět na internetu a řešit nějakou sochu? Já na to nemám čas a to jsem v penzi a nedovedu si představit, že když jsem pracovala, měla bych čas hodiny si psát s někým cizím o tom, jestli se mi líbí nebo nelíbí nějaká socha.“
„Vyjadřujou svůj názor.“
„Houby, to nejsou názory. Názor na kvalitu sochy mohou mít umělci, sochaři. Ale ne řidič autobusu nebo doktor. To je stejné, jako by ten sochař kecal tomu řidiči do řízení.“
„My byly zvyklé žít v době, kdy každý mlčel. Dnes se prostě lidi ke všemu vyjadřují, rozčilují se, hádají se. Asi jim to dělá dobře.“ „Jedině se tím vysilují a nezbývá jim energie a čas na něco pořádného.“
Ivo Toman shrnul nejčastější témata hovorů neúspěšných lidí. Tady jsou: Zdravotní stav jiných lidí, politika vlády, chování a vzhled jiných lidí, tchyně, teplé pivo, Karlovi smrdí z pusy, Mirek stále někoho pomlouvá, vedro nebo zima, televizní program, sportovní výsledky, ceny v obchodech a hlavně minulost.
Ano, je to míněno v nadsázce, ale jen si uvědomme, o čem nejčastěji řešiči mluví. No jistě, toto jsou velmi časté náměty hovorů, které sice nikam nevedou, ale dovedou nás pořádně vytočit. A kvalitní řešič je dokáže dovést do naprosté rozkošatělé dokonalosti. Po zaslechnutí zprávy o tom, že je sucho, dokáže celý večer přednášet svým blízkým o tom, že je svět na pokraji globální katastrofy, Beskydy se mění v poušť a jen oni, blbečci, napustili dětem bazén.
Řešiči nebývají ve společnosti oblíbení, zpravidla časem žijí v osamění a lidé se jim snaží vyhýbat. Tato vlastnost se obvykle výrazně projevuje s přibývajícími roky. Na tom není nic divného, psychiatrička Tamara Tošnerová podotýká: „Smiřme se s tím, že ve vyšším věku se obvykle vlastnosti člověka zesilují, výrazněji projevují. Nefunguje to tak, že se člověk ve stáří změní. Ne, jeho dobré i špatné vlastnosti se jen zvýrazní.“
Takže, pokud má někdo řešiče ve své blízkosti, je třeba se připravit, že z něj časem bude řešič ještě větší. A jedinou radou, jak se v takové situaci zachránit je, připustit k sobě co nejméně řešičů. Když už jsou v rodině, je těžko se jim vyhnout. Ale neuškodí vypudit ze svého života řešiče internetové. Ty bytosti, které na každou zprávu či názor, vychrlí proud odsuzujících vět tvořících závěr, že svět je hodně špatné místo a bude už jen hůř. Takovým řešičům se vyhnout dá tak, že je nikdo nebude číst, natož jim ještě odpovídat.
