Únor je pro nás, dříve narozené, především symbolem masopustu. A ten si k nemalé radosti zejména mužské populace vlastně tak trochu protiřečí. Protože díky zabijačkám se touto dobou masa pojídá víc než kdy jindy. Takový domácí prejt nebo dobrá tlačenka potěší každého chlapa. Toho mého nejvíc ze všeho smažená krkovice. Kdepak romantická večeře při svíčkách v luxusní restauraci, ale vepřový řízek s bramborovou kaší pěkně v teple domova. To je oslava podle jeho gusta. Měl ji tedy mít.
Tehdy únor vládl rukou mrazivou. Přesto jsem si šla brambory vybrat do místní tržnice. Byly moc pěkné, velké, radost pohledět. Ovšem když jsem je v neděli v poledne uvařila a kousek ještě horké brambory jako obvykle strčila do pusy, zděsila jsem se. Byly sladké! Nikoli druhem, ale mrazem. Vjel do mě pořádný vztek. Na prodavače, který mi je prodal. A ještě se mnou laškoval. Musel přece vědět, že jsou přemrzlé. Zkazil mi nedělní oběd! Řízek s chlebem místo hedvábné kaše manžela moc nenadchl.
Rozhodla jsem se, že to tak nenechám a hned v pondělí jsem šla brambory reklamovat. Pěkně i s ochutnávkou kostiček brambor napíchnutých na párátku v malé skleničce od hořčice. To aby mi můj zelinář uvěřil. Kupodivu byl docela slušný, omlouval se, prý neměl tušení, že by mohly být namrzlé. Přece mi to nepřizná, to je jasná věc. Ale k mému překvapení mi dokonce chtěl vrátit peníze. Jeho dvacetikorunu jsem však velkoryse odmítla.
Vrátila jsem se k autu. Bylo mi divné, proč ho obcházejí dva příslušníci Městské policie, vždyť jsem stála na vyhrazeném parkovišti! Když po mě chtěli neprodleně tisícovku, nevěřila jsem vlastním uším.
Ve svém spravedlivém rozhořčení na chlapíka v tržnici jsem přehlédla, že sice parkuji na vyhrazeném parkovišti, ale na jednom ze dvou míst pro invalidu. Nic mi nepomohlo, žádné omluvy ani prošení. Ani skutečnost, že jedno místo pro invalidu na těch pár minut mé nepřítomnosti muselo stačit. Mládenci v černém byli neoblomní, pokutu jsem musela zaplatit. Tak drahou odrůdu brambor ještě nevyšlechtili nikde na světě.
Když definitivně pominuly mrazy, zase jsem po čase nakupovala v brandýské tržnici. Nedalo mi to a zastavila jsem se u toho „svého“ prodavače. Ani jsem ho nezaskočila, ba naopak. Sklenička s kostkami nasládlých brambor na párátku mu utkvěla v paměti. A navíc prý moje extempore s policisty pozoroval z dálky. Bylo mu jasné, že jsem asi špatně parkovala, jen netušil, kolik mě to stálo. Prozradila jsem tu nekřesťanskou sumu a víte, co mi na to řekl?
„Nezlobte se, paninko, ale upřímně…dobře vám tak!“
Inu, řekla jsem si o to. Jak praví staré moudré přísloví – kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá… A někdy pěkně hluboko.
Hezké vztahy a levné brambory vám přeje HŠ.
