Na začátku vám položím jednoduchou otázku. Máte na světě místo, kde je vám vždycky dobře? Nemyslím váš domov, náruč milované osoby, ale skutečně místo jako takové. To moje se jmenuje Rejvíz.
Malá horská osada v našem (Olomouckém) kraji. Je pro mě opředena pavučinkovým kouzlem klidu, ticha a krásné přírody. Rejvíz mohu v kterémkoli ročním období, za deště a mlhy, i když je zalitý sluncem. Nejraději mám toto místo za ranního ticha, kdy se ještě nehemží turisté a jen ptáci něžně trylkují.
Je únor a ráno se otevírá krásný den. Rozhodli jsme se, že pojedeme na výlet.
Autobusem se přesouváme do Jeseníku a dalším autobusem pokračujeme na Rejvíz. Start našeho pěšího výletu bude u Penzionu Rejvíz. Pokračovat budeme po horské silnici, ta původní byla vybudována již v letech 1926 – 1927, směr Ondřejovické sedlo a dále pak do Dolního Údolí, kde znovu sedneme na autobus do Zlatých Hor.
Ale zůstaňme ještě chvíli na Rejvízu. Osadu najdeme rozloženou podél silnice II/453 vedoucí z Jeseníku do Zlatých Hor v nadmořské výšce 780 m, žije tam asi 65 stálých obyvatel. V obci je několik penzionů a turistických chat, filiální kostel Jména Panny Marie, Muzeum tkalcovství, Lurdská jeskyně z roku 1908 na Starém Rejvíze, kterou obnovili v roce 2006, starý hřbitov ruských zajatců z války, v blízkosti můžeme najít také zříceninu strážního hradu Koberštejn. Na Rejvíze však především najdeme krásnou přírodu, a to na jaře, v létě, na podzim i v zimě. Rejvíz je ráj pro turisty a běžkaře. Jen málokdo nezná rejvízské rašeliniště – Velké a Malé mechové jezírko. V roce 1955 byla na rašeliništích vyhlášena národní přírodní rezervace. Bohužel i tvář přírody na Rejvízu se mění, a to jak zásahem člověka, tak i v neposlední řadě díky kůrovci smrkovému.
Jesenické hory umí být přivětivé i kruté. Vypráví se mnoho bájí a pověstí, které mají základ v germánské mytologii. Jedna z těch bájí vypráví o městě Hunohradu a pastýři Gillovi a váže se právě k mému milovanému Rejvízu. Můžete si ji přečíst zde.