Seznámili se při zkouškách na muzikál Osmý světadíl, v němž hráli milenecký pár, při děkovačce po jedné z repríz požádal Roman před vyprodaným sálem Míšu o ruku.
Co dělali diváci, když jste před nimi požádal o ruku?
Roman: No to bylo jako ve filmu, obrovský aplaus, potlesk, volání.
Míša: Na to se nedá zapomenout. A to jsem ještě musela strávit šok z toho, že to Romča udělal, protože jsem nic takového nečekala. Překvapil mě dokonale.
Jaké to je, když manželé hrají milence?
Míša: Kdykoliv hrajeme Osmý světadíl, vždycky si vzpomeneme, jak to všechno začalo, jak jsme se poznali a jak mě Romča požádal o ruku. Zdá se nám, že všechno znovu zajiskří. Je hrozně hezké připomenout si ten důvod, proč jsme spolu kdysi začali žít a rozhodli se spolu strávit život. U tohoto představení má Roman dvě alternace, já mám taky alternaci, takže se málokdy potkáme, ale když už se to jednou za čas stane, je to jako poprvé.
Roman: Líp bych to neřekl.
Je to rozdíl, být na jevišti s Romanem nebo s jinými kolegy?
Míša: S Romčou máme velkou zpětnou vazbu, všechno si říkáme. Dokážeme být na sebe přísní, dáváme si věcné připomínky k našim výkonům a důvěřujeme si víc než s kýmkoliv jiným. I když ve Vlasech se to tak sešlo, že důvěra je totálně kolektivní. Tam je taková atmosféra, že jsme všichni navzájem otevření, žádné intriky, celá naše banda je nabitá energií.
Jaké byly vaše poslední dny před premiérou?
Roman: V podstatě jsme se teď nebavili o ničem jiném. Přišli jsme domů, tam děti, takže jsme se věnovali jim, potom usnuly a zase jsme jeli Vlasy. Teď tím hodně žijeme. To je vždycky před každou premiérou, taková pospolitost, společné vědomí toho, že se to blíží.
Myslíte si, že máte hodně společného s postavou Bergera z Vlasů?
Roman: Asi že jsem taky taková povaha, určitá svobodomyslnost je mi blízká. Vlasy mě bavily, už když jsem je viděl prvně. To jsem si ale nedovedl představit, že bych v nich někdy mohl účinkovat. Ještě k tomu ta legendární hudba, která ke mně promlouvá... Nijak nepřeháním, když řeknu, že se mi splnil sen.
Diváci si vás možná pamatují ze seriálů Ulice nebo Ordinace v růžové zahradě. Jak vzpomínáte?
Míša: No jo, Ordinace, to jsem se ještě jmenovala Doubravová! To už je víc než deset let. Hrála jsem holku, která hulí trávu a je ošklivá na mámu. V tom jsem se trošku viděla. Moje puberta taky stála za to, taky jsem odmlouvala mámě a experimentovala s trávou. Zato Ulice byla v podstatě nedávno.
Roman: Taky jsem hrál v Ordinaci, takové epizodní role. Ale rok a půl jsem točil Doktory z Počátků, kde jsem hrál feťáka v léčebně. Rád na tu dobu vzpomínám, kamera mi chybí. Teď jsem s Karlem Janákem točil film Lovení, a byl to pro mě krásný návrat před kameru.
Jak jste prožíval porod obou dětí?
Roman: Bylo to něco, co bych doporučil všem chlapům. Není nic krásnějšího než vidět ženu, kterou milujete, jak přivádí na svět vaše dítě. Zároveň ty bylo silné v tom, že bych si nejradši vyměnil s Míšou pozici a tu bolest si sám prožil. Že jsem nemohl dělat nic, čím bych jí pomohl, a byl jsem tam jen jako psychická opora.
Míša: Ale naopak, dělal toho hodně. Nebyl ten pasivní tatínek, který jenom drží za ruku. My už si před prvním porodem vyzkoušeli s naší porodní asistentkou různé polohy, takže Roman mi aktivně pomáhal, když jsem měla kontrakce. U prvního porodu jsme s Romčou zažili strašně silný okamžik, na který nikdy nezapomeneme. Já už po těch osmnácti hodinách říkala, že už nemůžu. A Roman: Podívej se na mě! Tak jsme se na sebe podívali a já v jeho očích viděla obrovskou sílu. Jsem si jistá, že kdyby tam nebyl, porod skončí císařem.
Kdo vymyslel jména dětí?
Míša: Kristiánka vymyslela kolegyně Sandra Nováková s Romanem, pak mi to Romča řekl a mně se Kristián líbil. Jonáše jsme vymysleli až týden před porodem, protože jsme nevěděli, co budeme mít. Připravili jsme i jméno pro holčičku, pak jsme to nějak střídali a v jednu chvíli nás napadl Jonáš. Shodli jsme se na něm.
Jaký jste táta?
Roman: Vždycky jsem si myslel, že děti rozmazlovat nebudu. Ale kolikrát si říkám, že právě to dělám, protože je těžké odolat. Snažím se být férový táta, milující, otevřený, ale i přísný, aby dítě poznalo, kde jsou jasně dané hranice.
Táňa Nečadová pro portál i60