On život není sranda, není to procházka růžovým rájem, nebo cokoliv, co známe, On život je…Tvrdý ranař.
Nemazlí se s nikým a s ničím. Jednou dokáže omatlat pusu příjemným, dát pocit štěstí nebo klidu, a pak tu máš, a člověk se nestačí divit co se děje. A věz, že to vše není pak na druhých, není to tím, že proč zrovna já a druhý ne… Je to tím, že on to tak chce, tak to je a ty se tím musíš prokousat. Proč musíš?
No protože, holka, či chlapče, ti nic jiného vlastně nezbývá. Zní to tvrdě, ale je to na TOBĚ. Jen na Tobě, jakou cestu si zvolíš, když se máš rozhodnout, poradit si s něčím, a to tě pak posune zas na té čáře života dál. Dost často jsem slyšel názor v různých situacích, sakra, to jsem dopadl, dopadla, kdybych já udělal či udělala raději tohle nebo tohle, bylo by líp…
Lidi, zamyslete se. Prostě v každé situaci uděláte jen jeden pokus, vyberete si jednu cestu volby, protože tak to prostě je. Dvěma směry nelze jít. A pokud to je špatná cesta, proč bečet nad tím - kdyby. Kdybych já udělal, kdybych neudělal, kdyby se stalo něco jiného, než se stalo, nebo bychom udělali něco jinak… Myslíte, že by to bylo lepší? Že by to pomohlo nebo se vše vyřešilo? HA HA HA … Protože právě ta druhá možnost by byla možná daleko horší, složitější, než ta, co jsme zvolili, a mohlo by to uškodit více, než to je. V tomhle je ten život mrška.
Vyřvi to, bojuj, ale nevzdávej to. Bylo by to ještě horší. Ale hlavně jdi dál. Protože, i když teď padáš, človíčku, třeba i hubou na zem, nevíš, kudy kam, nebo máš problémy takové či makové, věz jedno. Nejsi v tom sám. Rozhlídni se kolem sebe a buď si jistý, človíčku, že třeba ten, co stojí vedle tebe nebo ho právě míjíš na ulici a on se směje nebo si čte, tak právě ten může prožívat daleko horší věci než ty. Je to prostě tak.
Věř tomu, a díky tomu, co bylo špatné, zlé, potkáš lidi, s kterými ti je fajn. Poznáš to, co jsi vůbec nepoznal, život se ti ukáže jinak, než jsi ho znal, a pokud nejsi skeptik, neuzavřeš se do sebe jak tlakový hrnec a neprskáš jen zlobu kolem sebe, tak uvidíš, že vlastně díky tomu máš další zkušenosti, zážitky, a život jede dál.
Ono když se to netýká nikoho osobně, jen se slyší nebo čte, tak po bitvě je každý generál. A přitom, kdyby žil v té konkrétní situaci, době, čase, místě, jako ten, koho se to přímo týká, mohl by dopadnout ještě hůře. Každý z nás jistě měl možnost mluvit s lidmi, kteří, když bylo nejhůř na srdci, na duši, ze zklamání citového, zklamání životního, to chtěli vzdát, položit to, a odejít tam nahoru… Možná i ty, čtenáři, někdy si řekneš… bylo by to nejlíp, ale dej si otázku. Co tím změníš? Vlastně nic. Vše má své pravidlo. Když se něco nedaří, ono asi to má nějaký svůj důvod. Nedaří se, protože každý pak udělá něco jinak a hle… vlastně pro něco to bylo dobré. Protože právě v tom člověk objeví něco nového, pozná nové lidi, okolí… a pak si může třeba říci: „Díky za to, že to tak bylo, teď je mi hej". Slova jako minulost vyřešena nebo co bylo, to bylo, to už je pryč, jsou jen fráze o ničem. Blbé je na tom to, že to tak pravda není. Co prožijeme, zažijeme od narození po dnešek… je v nás napořád.
Je to v nás, v myšlenkách, reakcích, v povaze, i v tom, jak se pak chováme sami před sebou i na veřejnosti. Pak stačí slyšet názor, příběh, nebo i jen zas být sami či s někým v místech, jak kdysi, když bylo to, co bylo, prošlo nám životem, tak to kašovité v kebuli, čemu říkáme mozek a paměť vyloví doslova detaily, co bylo tenkrát, kde přesně jsme se pohybovali, s kým a jak nám při tom bylo. Pak je zas na nás, zda ten šuplík myšlenek rychle zabouchneme anebo se v tom budeme nimrat, hrabat, a nedej bůh posuzovat minulostí přítomnost.
Pokud si citově sáhneme na dno a chceme to ukončit šíleným činem, tak bych tomu dotyčnému něco řekl. Vstaň, běž k zrcadlu, a co vidíš? SEBE. Jsi sám sebou, není jiné kopie, není dalšího originálu než ty. Originál jsi ty, teď, i venku, Jsi to ty, jediný na celém světě i vesmíru. A že ten je velký… Ty jsi pánem svého já, tak proč to já má tebe ovládat? Že se ti zrovna teď nedaří? No, a co, nejsi sám. Zrovna třeba zítra se ti začne dařit. Ten čas přijde. Tak sakra nadechni se, klidně se vyřvi nahlas, protože ty na to máš, abys to, človíčku, zvládl. Vždy bojuj, než uděláš nějakou blbost. Vezmi si papír, rozděl ho na dvě poloviny a udělej toto. Na jednu stranu si napiš, když to udělám… co se na světě změní?
Mohu ti říci… NIC.
Komu tím pomůžeš… Nikomu.
Ublížíš jen těm, co tě mají rádi… TO chceš?
Uděláš zároveň radost těm, co tě do problémů dostali, a buď si jist, že je to zajímat nebude ani za píď. A ostatním, co řeknou… byl nebo byla srab. To chceš? Ve výsledku budeš pro ně srab, magor a budou mít z toho radost a téma na drby ke kávě. To vážně chceš? Prdlajs. Natři jim to. Pak si napiš, když to neuděláš, co nastane. Budeš mít nadále přátelé, kamarády a prima lidi, co teď neznáš, ale časem poznáš díky tomu, že JSI, Vyřešíš a časem se vyřeší vše špatné a zlé tak, že si pak řekneš, teda já byl / byla / ale blbec, takový nápad…
Ale hlavně ty, co za to můžou, naštveš. Zkazíš jim radost, i dny, jak tě nedostali, nebudou spát, protože jim ukážeš svoji sílu se rvát se životem, bojovat, a jsi vlastně hodně nad nimi.
Vstaň, koukni se na sebe v zrcadle a řekni nahlas. A just ne. Just se vzchopím, protože mám na to. Takovou radost, vy hajzlové, vám neudělám. Já jsem já a berte mě, tak jak jsem, jinak si třeba polibte… Jo přesně. Prdel. Funguje to. Fakt. Zkrátka žij každou vteřinu, minutu, hodinu, den naplno podle sebe, protože co prožiješ ve vteřině, i kdyby to bylo úžasný a opakovalo by se to někdy… Věz jedno. Čas nevrátíš ani vzpomínkami. To se už v životě nikdy nikde tak naprosto stejně nebude opakovat. Vždy to bude jiné. Nezatěžuj se slovy či myšlenkou, bože, jak to myslel? To ví jen ten, koho se to týká. Nedělej si hlavu, jak co budeš řešit, až to nastane, protože až to nastane, tak to budeš řešit možná jinak a to teď nevíš, jak. Žij přítomností, ne minulostí, a neřeš něco, co ještě není nutné řešit. Stanov si den, hodinu, kdy to budeš a jak řešit, a do té doby se věnuj zcela jiným aktivitám.Tím máš pak jasnou hlavu ve chvílích, než k tomu dojde, a v životě je možností tolik, že na 90% to nakonec celé budeš řešit jinak.
Ať se daří, užívejte si života v každé vteřině tak, aby pak, až ta bárka našeho života propluje oceánem osudu, a v konečném přístavu, kde už přes nic nejede vlak, jste se mohli šibalsky na něj naposledy mrknout, nasadit úsměv, který dobré lidi vždy potěšil a blbcům zkazil náladu, a mohli si od srdce špitnout šest krásných pravdivých slov:
„Díky živote, stálo to za to.“
