Museli sloužit i naši občané ve Wehrmachtu?

Jestliže je něco nezpochybnitelné, pak je to fakt, že protektorátní občané neměli brannou povinnost, to znamená, že nemuseli rukovat do německé armády. Důvod spočíval především v Hitlerově nedůvěře v Čechy, pramenící z jejich služby v 1. světové válce. Jinak tomu bylo u obyvatel Sudet, připojených po podepsání Mnichovské dohody k Říši. Existovala představa, že veškerá přičleněná území už budou jen německá. V praxi to tedy bylo tak, že sudetské obyvatelstvo, hlásící se k Čechům, se muselo vystěhovat do protektorátu. Osoby ze smíšených rodin měly možnost volby národnosti a podle toho se pak volil další postup. Německé úřady se pochopitelně všemi způsoby snažily získat sporné případy pro příklon k národnosti německé. S tím souvisely na jedné straně různé výhody, na druhé ovšem i nutnost narukovat do armády. I mezi občany protektorátu se našli jedinci, kteří se dobrovolně přihlásili do německé armády. Příkladem toho byli i synové protektorátního ministra Moravce, z nichž jeden sloužil dokonce i ve Waffen-SS.

Naprosto ojedinělý problém vznikl na území Slezska. Konkrétně pak na Těšínsku a Hlučínsku:
Těšínsko bylo kdysi knížectvím v rakouském Slezsku. Po 1. světové válce si ho rozdělily Československo a Polsko. Po Mnichovu připadlo celé území Polsku, ovšem po dobytí Polska německou armádou si ho pochopitelně přivlastnili Němci. Otázkou zůstalo, co s obyvateli. Vystěhovat je do Protektorátu by znamenalo přijít o spoustu pracovních sil. Občané tedy byli podvodným způsobem nalákáni k přijetí tzv. národnosti slezské. Nemuseli se tím obávat perzekucí kvůli češství, ani se naopak kompromitovat přihlášením k Němcům. Po vytvoření tzv. Volksliste několika stupňů (koncem roku 1941), což byly seznamy obyvatel německé národnosti z území na východě, byli Slezané nakonec donuceni tuto VL, stupeň III, přijmout coby neněmecká národnost, ovšem ještě vhodná ke germanizaci. Udělali to většinou z ryze existenčních důvodů, neboť nepřijetí znamenalo hrozbu vysídlení, věznění, koncentračních táborů. Bohužel však pro ně tím vyvstala branná povinnost. Masové odvody začaly už v roce 1942 a trvaly až do konce války. Na rozhodnutí rodičů podepsat VL doplatili bez vlastního přičinění mnozí synové, kteří mezitím dosáhli plnoletosti a museli na frontu.

Území Hlučínska bylo ještě unikátnější, neboť kdysi představovalo pruské území, ačkoliv se po 1. světové válce stalo součástí Československa. Po Mnichovu ho tedy Němci automaticky považovali opět za přímou součást Říše. Obyvatelům připadl statut říšských Němců, ovšem tím i branná povinnost. Je pravda, že na Hlučínsku byla před válkou dost nejednotná situace a řada lidí nebyla spokojená se žitím v Československu, protože se po staletí cítili být Němci. Byli tedy i poměrně dost nakloněni národnímu socialismu. Někteří z Hlučíňanů sloužili proto i v letectvu, námořnictvu nebo výjimečně i v SS. Avšak i zde žily rodiny, které si vypěstovaly český duch.

Slezané z obou regionů byli záhy po odvodu odesíláni na frontu, ti později odvedení především na Západ, do Francie nebo do Belgie. Mnoho jich padlo, avšak velké množství se dostalo i do zajateckých táborů. Tam je vyhledávali tzv. styční důstojníci čs. zahraniční armády, která vítala posily. Někdy byli rychlejší polští "verbíři" a národnostně nejisté vojáky získali pro službu v polské zahraniční armádě. Hodně mužů se nechalo odvést, ale byli i tací, kteří z různých důvodů v čs. armádě sloužit nechtěli. Ti byli spolu s německými zajatci dopravováni do internačních táborů v Americe. Slezští vojáci představovali pro naši západní armádu opravdu velkou posilu. Přihlásilo se jich několik tisíc.

Po válce a zvláště po Únoru byl postoj k těmto vojákům nepřátelský. Vnímali se jako zrádci, aniž by byly brány v úvahu okolnosti, za jakých museli sloužit. Samozřejmě jim pohoršila i další skužba v naší západní armádě. Teprve po listopadu 1989, kdy se rozjela akce odškodňování i západního odboje, našla řada dosud žijících občanů ze Slezska odvahu se také přihlásit na ministerstvu obrany. Služba u každého jednotlivce byla posuzována velmi přísně. Porovnávalo se, jak dlouho občan sloužil v nepřátelské a naproti tomu v naší armádě. K tomu velmi dokonale pomohla archivní vojenská dokumentace, uložená ve Vojenském ústředním archivu. Na základě dochovaných vojenských dokladů i dobových výslechových protokolů ze zajateckých táborů se nedalo zmýlit. Problém byl někdy pouze s písemnou podobou příjmení, neboť někdy, asi ve snaze vypadat víc česky, si zajatci dávali česká příjmení, např. Stašek místo nynějšího Staszek.

Jsem ráda, že jsem mohla "být při tom" a mnoha lidem pomoci k získání zadostiučinění. Určitě si to zasloužili!