Jednašedesátiletý Jan Hnízdil nemocnici opustil a vydal se cestou komplexní psychosomatické medicíny, která hledá příčinu onemocnění v životě nemocného. Rozhovor jsme se svolením autorky převzali z knihy Na hranici života a smrti od novinářky Marie Frajtové, kterou vydalo nakladatelství Zeď.
Jste vyhledávaný lékař a autor knižních bestsellerů, přitom pořád bydlíte v paneláku. Netoužíte po vile a bentley v garáži?
Jsme v paneláku spokojení, máme to jako noclehárnu, moc času doma netrávíme. A je bezvadné, že můžu spát v lodžii otevřené do vnitrobloku, odkud celoročně koukám do zeleně. Zaleze si ke mně pes a jsem spokojený. Jak je to jen možné, snažíme se s manželkou odjet na venkov. Máme starou chalupu v severních Čechách, kde se věnuji fyzické práci. Celý týden trávím s pacienty a mám toho plnou hlavu. Nejlíp si ji vyčistím, když naštípám hromadu dříví, přeházím hnůj, zryji záhony. Už si to tam chystáme na stará kolena, pomaličku se na chalupu odsouváme. Po bentley netoužím. Co bych s ním dělal? Máme kde spát, máme co jíst, máme se rádi – to je hlavní. Režii máme skromnou. Když má člověk velký majetek, je to zátěž, zbytečně se v tom točí. Velká vila znamená velké náklady, velké auto velkou spotřebu. Raději se držíme při zemi.
Dokážete takhle vybalancovat i práci?
Nemám vlastní e-mailovou adresu. Kdybych ji měl, musel bych pořád koukat do počítače. Mobil mám prezidentský, podívejte, značka Aligator. Během dne ho nezapínám, aby mne nikdo nerušil, když mám pacienty. No, vlastně ho nezapínám, ani když skončím v ordinaci, aby mne pro změnu nerušili pacienti. Na mobilu mám jenom osm čísel, rodinu a nejbližší známé. Používám ho jen na esemesky a spíš já zavolám známým, než aby se oni dovolali mně. Představte si, že mi nějaký sympatizant založil Facebook, což jsem se dozvěděl až od dcery. Vysvětlila mi, co to je Facebook, a zjistil jsem, že to je bezvadná věc, ale používám ho výlučně ke zveřejňování článků, termínů besed, nikoliv ke komunikaci.
Píší vám tam lidé dotazy ke svému zdraví? Chtějí, abyste je diagnostikoval na dálku?
Jistě, ale radit na dálku je nesmysl. Medicína musí být založená na osobním vztahu, na tom, že se s pacientem potkám, vyslechnu ho, zjistím, jakou má povahu, chování. Ne že mi tam někdo napíše – to je pak jako lavina. Těm jen kopíruji stejnou zprávu: „Lituji, ale diagnostikovat a léčit na dálku neumím, jedinou možností je osobní konzultace. Můžete se objednat.“
Když se dneska objednám, kdy se na mě dostane?
Čekací doby jsou osm měsíců. Denně mám šest nových pacientů, na každého hodinu – a to je hučák. Lidé jsou často zoufalí, pacienti s depresí, onkologickými nebo různými autoimunitními onemocněními. Komplexní medicína je založená na vztahu, to znamená, že s nimi vztah musím navázat, vlastně se na ně napojit. A představte si, že se za den napojíte na čtyři pět lidí s depresemi a úzkostmi. To je obrovský výdej energie.
Jak se to dá zvládnout?
Jakmile skončím, okamžitě se zas musím odpojit. Neexistuje, abych si práci nesl domů, takže se to snažím z hlavy okamžitě vymazat. Když se mě večer zeptáte, kdo u mne byl přes den v ordinaci, neřeknu vám to. Pacienty mám v počítači, ale nemám je v hlavě. Kdybych to nosil v hlavě, jsem dávno v Bohnicích.
Máte nějakou metodu, jak práci z hlavy ventilovat?
Naštěstí mám špičkového „psíchologa“ (ukazuje na svého psa Skipa, který během rozhovoru pobíhá kolem nás v parku na Břevnově). To je úžasná posila. Je strašně hodný, laskavý, citlivý. A po každém pacientovi se na mě podívá a jdeme se vyvenčit. V poledne mám hodinovou pauzu, to se vždycky jdeme projít.
Kolik let jste strávil v bílém plášti jako internista a rehabilitační lékař?
Dvacet let, prakticky do revoluce. Na klinice, v bílém plášti. Pak jsem dvacet let strávil jako internista a rehabilitační doktor v bílém plášti a předepisoval pilulky. Pak zjistil, že přes veškerou snahu klasické medicíny se u mnohých pacientů léčebný efekt ne a ne dostavit. Nemocnici opustil a vydal se cestou komplexní psychosomatické medicíny, která neléčí symptomy, ale hledá příčinu onemocnění v životě nemocného a snaží se s ní aktivně pracovat. Zjistil jsem, že je mi těsná jak medicína, tak ten plášť. A tak jsem to vzal z jiného konce, pacientům nabízím lidovou medicínu v rodinném prostředí. Žádné oficiality, bavíme se o životních starostech, o zdravotních potížích a o tom, jak to spolu souvisí.
Když jste byl klasický lékař, hlodalo vám v hlavě, že by se dalo léčit i jinak?
Trápilo mě, že jsem nemocem svých pacientů nerozuměl. Chodili ke mně, měli různé choroby, posílal jsem je na vyšetření, psal neschopenky, indikoval operace, léčil, předepisoval prášky, ale oni se mi neuzdravovali a pořád se vraceli. Potom jsem potkal kolegu Jiřího Šavlíka, psychosomatika, který mi vysvětlil úplně jednoduchou věc – že nemoc je informace. Informace o tom, jaký člověk je, jakou má povahu, jakým způsobem a v jakých podmínkách – rodinných, partnerských, společenských – žije. Informace o tom, že v životě dělá nějakou chybu. Mně se to hrozně zalíbilo, začali jsme spolupracovat. Začal jsem se zajímat nejen o objektivní nálezy, které jsou důležité, ale také o pacienta jako člověka, o jeho životní situaci. Postupně jsem se naučil tu chybu v životě pacienta najít.
Dá se ta chyba najít během hodinového povídání s pacientem?
To se dá zvládnout za dvacet minut. Je to skutečně tak jednoduché. Jedna věc je chybu najít. Vy jim třeba řeknete, že žijí ve stresu, manželství se jim hroutí, nemají na sebe čas, dusí se v práci, tak ať s tím něco udělají. Jenže to nejsou jednoduché životní změny, to nejde ze dne na den. To je jasné. Ale je potřeba, aby pacient porozuměl tomu, co mu jeho tělo nemocí říká. To je první krok. Základem psychosomatiky je slovo somatizace, což znamená ztělesňování složité neřešené životní situace. Člověk má nějaké životní starosti, je ve stresu, bezradný a to, co není schopen ve svém životě změnit vědomě, začne postupem času tělo na nevědomé úrovni dělat za něj. Dostane třeba bolesti hlavy, závratě, točí se mu hlava, pálí ho žáha, má vysoký tlak, úzkosti, deprese… Všechno jsou to jasně čitelné signály. Já lidem jen vysvětluji, kde dělají chybu, a potom společně hledáme možnosti, co je v jejich silách, aby změnili a uzdravili se. Když ale zjistím, že je člověk úplně na dně, že to vlastními silami zvládnout nemůže, samozřejmě mu doporučím léky antibiotika, antidepresiva, kortikoidy… Snažím se je ale ordinovat jen dočasně. Tak, aby mu pomohly odrazit se ode dna, aby využil jejich efektu k životní změně. To už je zase otázka vůle a možností pacienta.
Kdo ve spektru vašich pacientů převládá?
Beru děti od šesti let, kdy už se s nimi dá rozumně komunikovat, do nekonečna. Od pupínku na nose po onkologické pacienty, poruchy imunity, deprese, zkrátka všechno. Nerozlišuji pohlaví, věk, víru ani diagnózu. Vysvětlení nemoci se vždycky najde v životním příběhu. Poslední léta ke mně chodí lidé už poučení, kteří jsou ochotní a schopní za sebe převzít zodpovědnost a jdou se poradit, jak na to. Když jsem byl ještě na klinice, chodili za mnou, že mají bolesti, závratě, a divili se, když jsem jim nedal prášky. Teď je zakázka opačná. Pacienti mi říkají, že berou spousty prášků, a stále mají zdravotní potíže, tak co mají udělat, aby se uzdravili, kde dělají chybu. Teď mám tisíc sedm set čekatelů, nával je obrovský. Čím dál tím víc lidí chce svým nemocem rozumět a pracovat na uzdravení.
V nejnovější knížce Příběhy obyčejného uzdravení líčíte případy svých pacientů, kterým se to povedlo, udělali aktivní krok, změnili svůj život. Přemýšlela jsem o tom, kolik lidí na to má sílu a kolik zůstane zabředlých ve vlastní realitě, která jim škodí.
Celou knížku jsem poskládal z příběhů pacientů, kteří ke mně přišli s nemocí, brali léky, já jim vysvětlil, kde dělají chybu, oni ji odstranili, uzdravili se, léky neberou. Někteří z nich svůj příběh v rámci terapie sepsali sami. Jako návod a naději pro ostatní pacienty. Prostřednictvím knihy chci lidi inspirovat, že mohou zvládnout i zdánlivě nezvladatelnou situaci, rakovinu, roztroušenou sklerózu, depresi. Další výhodou je, že když se najdou v některém z příběhů a pochopí svoji nemoc, už za mnou nemusejí chodit. Takže se vlastně uzdraví na dálku.
Onkologickým pacientům snad nezakazujete léky...
Samozřejmě že ne. I když to někteří chtějí. Nedávno u mne byl asi čtyřicetiletý muž s nádorem lopaty kosti kyčelní. Onkology doporučenou operaci a radioterapii odmítl. Přišel za mnou, že se nechce nechat řezat a ozařovat, ale léčit alternativně. Během hodinové konzultace jsem mu vysvětlil, že jeho onemocnění je tak závažné, že by ho vlastními silami nezvládl. Přesvědčil ho, ať neztrácí ani den a využije možností moderní onkologie. Od alternativního lékaře s titulem Bl.b. to vzal.
Chodí za vámi hodně pacientů, kteří vás vnímají jako poslední instanci?
Když ke mně přijde pacient a začne mi říkat, jak jsem úžasný, jak přečetl všechny moje články a že jsem jeho poslední naděje, okamžitě se mi rozsvítí červená kontrolka. Je mi jasné, že na mě ten člověk hodlá naložit něco, co nemohu unést, že jeho očekávání je naprosto nereálné. Řeknu mu, že se musí obrátit k nejvyššímu, že je tady špatně. Já nejsem spasitel. Nic neslibuji, zázraky nedělám, jen obracím pacienty k sobě samým, aby chybu i nápravu hledali v sobě, nespoléhali se jen na západní medicínu, ale ani na čínskou medicínu a další alternativní směry. Zkrátka aby byli nezávislí a používali selský rozum. Závislost může být jak na lécích, tak na léčitelích. To je pak ode zdi ke zdi.
Stává se, že pacienti sami vědí, co mají změnit, jen to potřebují slyšet od vás, potřebují potvrzení od lékařské autority?
Lidé si obecně rádi vyslechnou diagnózu od nějaké autority, nejlépe ověnčené tituly. Ve chvíli, kdy dám člověku diagnózu, udělám z něj pacienta a on se mi odevzdá. Chce ode mne, abych ho uzdravil. Předá zodpovědnost na moji stranu. Proto diagnózy záměrně nedávám, ze mě je nedostanou. Najdu a popíšu jejich životní problém a ten začneme společně řešit. Třeba dneska jsem tady měl dvě maminky s chronicky nemocnými dětmi. V obou případech byli problémem rodiče. Jedné jsem řekl, že přeci nebudeme léčit osmiletého kluka s migrénami. Je nesmírně citlivý, starostlivý. Nikdo na něm nic nenašel, neurologie, ORL, oční... Nechal jsem si ho v ordinaci samotného a zeptal se ho, co mu dělá starosti. Okamžitě se rozbrečel a spustil: rodiče se rozvádí, oba je má rád. Ani nemohl mluvit, tak mu to stahovalo hrdlo. Doma byly hádky, maminka zažádala o rozvod a klukovi se to somatizovalo v migrénách.
A místo aby ho rodiče uklidnili, posílali ho na neurologická vyšetření?
Přesně tak. Tady se pořád hledá a vylučuje objektivní příčina, přitom stačí se pacienta zeptat, co ho trápí, jaké má starosti, čeho má plnou hlavu. To ale neznamená, že jsou veškerá vyšetření zbytečná. Jestliže mám u pacienta sebemenší pochybnost, na cétéčko nebo rezonanci ho také pošlu.
Jsou rodiče vůbec schopni přijmout, že je problém na jejich straně?
Já jim jen povím, co mi v jejich nepřítomnosti dítě řeklo, co ho trápí. Protože to rodičům nedokáže říct přímo, tělo to dělá za něj, nemocí. Já to rodičům přetlumočím. Pak už je to na nich. Dokud se rodinné klima nezmění, nepomůže jim žádný doktor. Při práci s pacienty vlastně supluji rodinného doktora. Podle mě není základem medicíny špičková klinika s nejmodernějším vybavením, ale praktický doktor, který zná rodinu, děti, rodiče, babičky, dědečky, ví, jak to v rodině chodí. Oni k němu mají důvěru, a když k němu přijdou s nějakým problémem, dokáže ho velice rychle zasadit do souvislostí života rodiny. Snažím se to dělat podobně. Zjišťuji, jaký ten člověk je, jakou má povahu, co v práci, co děti, co manželka. Komplexní medicína není nic revolučního, nic objevného. Je to návrat k tradici, zkušenosti a moudrosti rodinných doktorů, dnes navíc vybavených špičkovou technikou a léky. Kdyby tohle fungovalo, odpadne obrovská spousta úplně zbytečných vyšetření, léků a operací. Jenže představte si, že by lidi najednou začali rozumět svým nemocem, měnili své chování a byli zdraví. To nemůžeme dopustit – co by najednou dělaly pojišťovny, ministerstvo, farmaceutické firmy?
Od vědců jste dostal Bludný balvan. Jak vás vnímá konzervativní část lékařů?
Nikomu nic nevnucuji, ani pacientům, ani kolegům. Nabízím svůj pohled na nemoci, na jejich příčiny a léčení. Nabízíme i stáže pro lékaře, psychology, zdravotní sestry, fyzioterapeuty. Myslím, že ti, kteří mě kritizují, nevědí, co kritizují. Nevědí, že nevědí. Doktoři, kteří byli v Hnízdě na stáži, říkali, že to pro ně bylo inspirativní. Byl tady dokonce ředitel nemocnice v Olomouci, docent Havlík, současně člen akademického senátu. Nesmírně moudrý, laskavý, vzdělaný člověk, moc ho to zaujalo. Má v úmyslu prosadit komplexní medicínu do výuky mediků. Na tom, co dělám, není vůbec nic alternativního. Nepoužívám homeopatii, akupunkturu, čínskou medicínu, nic takového. Je to opravdu založeno na vyslechnutí, porozumění a radě. Možná ale je v současné medicíně obyčejný lidský přístup už tak vzácný, že je vlastně alternativní.
A co třeba profesoři z velkých pražských klinik?
Medicínské špičky tomu nakloněné nejsou. Můj učitel a vzor Jirka Šavlík se kdysi dávno, když jsem ještě dělal na klinice, snažil psychosomatickou medicínu nabídnout panu profesoru Štěpánu Svačinovi, což byl děkan lékařské fakulty. Shodou okolností byli spolužáci a měli spolu docela dobrý vztah. Jirka mu nabízel, že by medikům mohl povědět něco o psychosomatice. A profesor Svačina mu odpověděl, že by jim těmi povídačkami jenom zamotal hlavu, že se musí učit medicínu a nazdar. Na lékařských fakultách se preferuje biologická medicína – a tím to hasne. A my si jedeme v těch „povídačkách“. Od několika pacientů jsem se ale dozvěděl, že se jejich lékaři vyptávali, jak to v Hnízdě probíhalo. Začínají se zajímat se o to, co jejich pacienty tak zaujalo.
Jak zacházíte s depresivními pacienty?
Stejně jako s pacienty, které trápí tělesné problémy. Deprese je informace o tom, že je člověk citlivý, že nezpracovává dostatečným způsobem vnější tlaky. Líbí se mi názor antipsychiatrů, což byli například filozof Michel Foucault nebo profesor Ronald David Laing. Oni vůbec neuznávají ani nejvážnější duševní nemoci za biologický problém.
Pacienti na konzultaci čekají měsíce, takže si pečlivě připraví podklady, sepíší si složku, shromáždí všechny lékařské zprávy a pak mi to chtějí podrobněodvyprávět. Ale já to nechci slyšet. Jakmile mají tendenci to na mě valit, zastavím je a řeknu: Jednoduchá otázka, jednoduchá odpověď. Pokud zjistím, že je potřeba jít do hloubky, tak tady mají psychologa, do toho já se nepouštím. Nechci na sebe ty lidi vázat.
Říkal jste, že na interně vás trápilo, že se vám pacienti vraceli. Už se nevracejí?
Kdyby se mi vraceli, je to pro mě informace, že dělám něco blbě, že mě nepochopili. Víte, co je mým cílem? Aby lidi porozuměli svým nemocem a obešli se bez doktorů. To je taky důvod, proč jsem se pustil do psaní knížek.
Myslíte, že člověk si může úplně za všechny choroby? Třeba i za obyčejnou rýmu a vymknutý kotník?
Když je člověk ve stresu a napětí, má i větší riziko úrazů, stres také oslabí imunitu a je pak náchylnější k infekcím. Každý má ale občas rýmu a každý si někdy vymkne kotník. To je třeba dát nohu nahoru a obkládat si ji ledem. A když máte rýmu, tak si lehnout do postele, udělat si čaj a odpočinout si. Problém je, když člověk stůně opakovaně a dlouhodobě.
Kdy jste si dal naposledy Ibalgin?
V létě jsem s manželkou Luckou a kamarády převážel plachetnici z Kanárských ostrovů. Drsná plavba, šestimetrové vlny, vichr, déšť. Pět dní jsem nezamhouřil oka, nejedl, nepřetržitě zvracel. Bojovali jsme o holý život. Pak se na obzoru ukázala Madeira, perla Atlantiku, ostrov věčného jara. Neuvěřitelná nádhera. S Luckou jsme se nechali na lodi vystřídat a na Madeiře zůstali pět dní, prochodili ji křížem krážem. Je to vulkanický ostrov, takže neustále z kopce do kopce, třeba deset hodin. Až jsem si vyrobil únavovou zlomeninu palce nohy. Bolelo to jako čert. V tu chvíli jsem byl rád za plato Brufenu.Popíšu vám případ mojí babičky: celý život manuálně pracovala, a když všechno obstarala, šla okopávat zahrádku. Odmítala chodit k doktorům, žádné léky úzkosti, deprese, schizofrenie, jsou eflexí pacienta na životní podmínky, které nejsou k životu. Nezpracovávají psychosociální stres a jsou v tísni. Deprese je tlak, sice psychický, má ale typické tělesné projevy. Třeba únavu, bolesti zad, nechutenství. Měl jsem několik pacientů, kterým operace plotýnky nejenže nepomohla, ale ještě přitížila. Za bolestí zad se totiž skrývala těžká deprese. Už to nemohli unést. Ale vždyť snímky z magnetické rezonance jasně ukážou, že tam je biologický základ. Neukážou. Člověk zničehonic nezačne mít biochemické a morfologické změny v mozku. K tomu se dopracuje až postupem času, je to důsledek toho, že ve stresu, úzkosti a depresi žije delší dobu. Psycholog Erich Fromm uvádí, že náš společenský způsob života je patologický, že nám vládnou psychopati, což vládnou, podívejte (ukazuje směrem k Pražskému hradu), jeden vedle druhého. Jestliže se člověk v tomhle patologickém společenském systému vedeném psychopaty adaptuje, což se po nás žádá, stává se součástí patologie. Stane se nemocným.
Zatímco lidé, kteří mají úzkosti a deprese, ještě vzdorují, ještě něco cítí, ještě nebyli úplně zlomeni. Co s tím? Možná se lze vymanit z osobních problémů, ale jak se vyčlenit ze společnosti?
Co je to společnost? Společnost je součet jedinců. Jestliže součet jedinců žije šíleným způsobem, je otázka, zda šílet s nimi. Nemůžeme změnit společnost, ale můžeme se pokusit změnit sebe. Změnit svoje chování, snažit se ovlivnit nejbližší okolí. Neudělal jsem nic jiného, než že jsem vystoupil z proudu, vyhodnotil jsem si, že s ním nechci ani jít, ani s ním bojovat. Začal jsem se chovat jinak. Ačkoliv nemám žádné výjimečné schopnosti a znalosti, změna je obrovská. Knížky jdou na dračku, besedovat bych mohl od rána do večera. Je to jako sněhová koule.
Nepropadáte svému kouzlu? Neříkáte si, že byste byl dobrý guru?
Jakmile si člověk začne říkat, jaké má charisma, jaká je hvězda, je s ním konec. Proti zbláznění mi nejvíc pomáhá obyčejná fyzická práce. Když mám třeba v Hnízdě pauzu, vezmu kýbl, hadr a umývám podlahu. Recepční a pacienti z tohobyli šokovaní, ale já to mám místo meditace. Držím se tím při zemi.
Nemají pacienti tendenci dělat si z vás psychoterapeuta?
To nemůžu dopustit. Postup je úplně jednoduchý: přijde pacient a já potřebuji úplně základní informace. Potřebuji zjistit, jak je na tom fyzicky, abych neprošvihl nějaký závažný tělesný problém – nádor, vřed, cokoliv. Potom potřebuji zjistit, jak je na tom psychicky, abych neprošvihl úzkost, depresi, schizofrenii, závažný psychický problém. A nakonec potřebuji základní orientaci v tom, jak je na tom v životě, v jaké se nachází životní fázi.
Moje babička si dvaadevadesáti si lehla do postele, usnula a umřela. Jak toho docílit?
No, to je umění. Lidé jako vaše babička to dělají úplně nejlíp, nemají čas být nemocní, mají život naplněný prací. To se mi líbí, to jsou pro mě vzory. Samozřejmě hraje velkou roli genetika, jaký potenciál si člověk přinese na svět. Nejenom fyzicky, ale také povahou. Na druhou stranu můžete mít genetickou dispozici k nějaké nemoci, a přesto onemocnět nemusíte, pokud žijete tvůrčím způsobem a jste v životě šťastní. Když někdo prodává hypotéky nebo dělá reklamního agenta, může naplnění z radostné a smysluplné práce pociťovat jen těžko.
Co lidé, kteří se do práce plouží jako soumaři? Ničí si zdraví?
Bez debat. Mám spoustu pacientů, kteří vydělávají velké peníze, ale vlastně rozsévají zlo, protože jejich výdělky jsou na úkor ostatních. Dělají lidi nešťastnými a intuitivně cítí, že je to špatně. Jsou v napětí, berou antidepresiva nebo jsou na drogách. Mám pacientku, s manželem mají vilu za Prahou a vilu na Floridě. Manžel ji nutí hrát golf a pořád jí radí. Takže je otrávená ve vile v Praze i ve vile na Floridě, je otrávená z manžela, kterého by nejraději vzala golfovou holí po hlavě. Má všechno, ale vůbec si to neužívá.
Je hodně lidí, kteří si dokáží majetek užívat tvůrčím způsobem?
Obdivuji, když člověk umí peníze vydělat a zároveň je vydělá na něčem tvůrčím. Podle mě je nejzdravější taková práce, která přináší prospěch co největšímu počtu lidí. Když jen hrabou jako hraboši, mají problém. Izolují se do prapodivných satelitů, kde mají vysoký plot a ostrahu. Zařizují si tam luxusní vězení, musí mít pořád víc, až z toho nahrabaného majetku onemocní.
Končí potom u vás v ordinaci? Léčil jste nějakého vyhořelého miliardáře?
Ano, léčil. V ordinaci pro ně mám uchystaný odkaz na jednu charitu, která se věnuje dětem ze sociálně slabých rodin. Řeknu jim, že se uzdraví, jen když přestanou myslet na sebe a o majetek se rozdělí. Pár z nich si ten kontakt vzalo. Podívejte se třeba na Billa Gatese, to je nesmírně osvícený, moudrý, ale i citlivý člověk, raduje se z toho, jak se zbavuje majetku. Ten u mne jako pacient nebyl, ale jeho pravá ruka, Jan Muhlfeit, ředitel Microsoftu pro Evropu, Afriku, Asii, ten ano. Úplně vyhořelý, antidepresiva bral po hrstech. Poradil jsem mu, ať z toho šíleného byznysu okamžitě vyskočí. Skvěle to zpracoval. Dneska radí lidem, jak využít skrytý potenciál. Uzdravil se.
Říkal jste, že nám vládnou psychopati. Doběhne je to časem zdravotně?
To je složité, protože jedna ze základních charakteristik psychopatů je, že jim chybí fungující mozková centra zodpovědná za soucit, svědomí, stud a spolupráci. Oni to nemají, generují obrovskou negativní energii a spíš odpadají lidé okolo nich. Vidím pero, tak ho ukradnu. Můžu dát amnestii kamarádům? Tak dám amnestii. Když můžu vzít dotaci na Čapí hnízdo, tak ji vzít musím. Oni za to nemůžou. Jako se narodí člověk s nevyvinutou končetinou, tak se narodí člověk se zmrzačeným charakterem, což je dané vztahy z původní rodiny. To by byly studie – vztahy s otcem, vztahy s matkou, vztahy v rodině. Je tam obrovské temno, temná vztahová minulost. Pak na ně koukáme a jsme zděšení, jak si mohou dovolit takhle lhát, takhle se chovat. Oni na tom nic špatného neshledávají. Diví se, čemu se divíme. Neuropatolog František Koukolík říká, že u psychopatů je možné zjišťovat odchylky na funkční nukleární magnetické rezonanci. Bylo by zajímavé prohnat tunelem naši politickou reprezentaci. Všech lékařů se ptám, jak hřeší proti zdravé životosprávě.
Někteří jsou nabušení sportovci, kteří nekouří a nepijí, jiní si rádi dají sklenku i cigaretu. Co vy?
Nejsem asketa. Že bych ráno vyletěl a dával si ledovou sprchu, na to mě neužije. S manželkou se budíme poměrně brzo, třeba po páté hodině, ale pak se ještě válíme, dáme si snídani a pustíme si třeba film. Tak do sedmi jsme v posteli. Pak jdu do práce, mám to půl hodiny pěšky, úžasná vycházka. Nikdy jsem nekouřil, ale máme rádi dobré víno a dobré jídlo. Ovšem máme se ženou takovou zásadu, že bychom měli vypít vždy o jednu lahev vína méně, než je lidí u stolu. Jenže do toho občas započítáme děti a někdy i psa… Ale to jen výjimečně!
Jan Hnízdil, psychosomatik, zakladatel Hnízda zdraví
Internista a rehabilitační lékař, průkopník komplexní psychosomatické medicíny. Narodil se v roce 1958, vystudoval 1. lékařskou fakultu UK v Praze, po škole pracoval jako odborný asistent na Katedře tělovýchovného lékařství FTVS, deset let vedl rehabilitační oddělení Fakultní polikliniky Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. Jako externista přednášel problematiku dopingu a sportovní zátěže na 3. LF v Praze. Je autorem či spoluautorem publikací Bolesti zad, mýty a realita, Jak vyrobit pacienta, Artróza v komplexním přístupu, Jak léčit nemoc šílené medicíny, Doping aneb Zákulisí vrcholového sportu, Mým marodům, Zaříkávač nemocí či Příběhy obyčejného uzdravení. Založil a provozuje pracoviště komplexní psychosomatické medicíny Hnízdo zdraví. Je držitelem zlatého Bludného balvanu, udělovaného spolkem Sisyfos, za rok 2015. Je ženatý a má jednu dceru.
Jana Hnízdila vyhledávají především pacienti, kteří už nevědí, kudy kam. Mají za sebou kolečko nejrůznějších vyšetření, trápí je chronické problémy, léky berou po hrstech, a přesto se jejich stav nelepší. Jan Hnízdil tvrdí, že zdraví má každý ve vlastních rukách a vyléčení závisí také na ochotě něco udělat se sebou a se svým životem.
