Již v roce 1932 napsalo zpravodajské oddělení Hlavního štábu československé armády ve své čtvrtletní zprávě zhruba toto: Německo, ať demokratické či ne, ať v čele se Stresemannem, Brüningem, Papenem nebo Hitlerem, se vždycky bude snažit sabotovat nedobrovolně podepsané závazky Versaillské smlouvy (viz závěry 1. světové války) a následných mezinárodních dohod. Bude je plnit jen pod tlakem mezinárodní politické konstelace. Až dosáhne svého nejbližšího cíle, kterým je rovnoprávnost ve zbrojení a právní vyřešení břemene reparací, zlikviduje Německo nejprve polský koridor a opraví slezskou hranici, pak přijdou na řadu Sársko a připojení Rakouska, pobaltské státy a dříve či později se začne zabývat otázkou autonomie sudetských Němců...
Jak ukázala blízká budoucnost, nebyly tyto obavy plané. Z čeho ale pramenily rostoucí obavy ze zbrojícího Německa a potřeba silné obrany proti němu? Naskýtá se otázka, zda zamýšlený útok, který měl postihnout i nás, byl jen součástí celkové germanizační politiky a pro Hitlera vhodná záminka, nebo to byl skutečně i určitý akt pomsty československému státu za zacházení s obyvatelstvem v Sudetech?
I když se to mnoha lidem nelíbí, je třeba si uvědomit, že Češi a Němci žili po staletí společně a byli propojeni nejen územně, ale i politicky. Teprve v roce 1848 se objevila myšlenka na zřízení samostatného českého státu v rámci austroslavismu a v protikladu ke všemu německému.
Konec habsburské monarchie a vznik Československé republiky na základě Versaillské dohody znamenaly pro německé obyvatelstvo v Čechách konec jeho nadějí. Po vyhlášení Československa začalo docházet již na podzim 1918 v hraničních sudetských oblastech ke shromažďování obyvatel, požadujících právo na sebeurčení a hlásících se spolu s německými oblastmi v Rakousku k Německu. Chtěli být územně připojeni k Říši. V březnu 1919 došlo během demonstrací proti odepření práva na sebeurčení ve všech městech Sudet k zastřelení 54 civilistů českou policií, což vyvolalo velkou demonstraci i v sousedním Rakousku. Odpor v Sudetech rostl i vůči hospodářské politice, kdy v rámci centralismu pohraniční, většinou německé oblasti zůstávaly poměrně dost opomíjeny. Do určité míry tedy není divu, že zde získal úrodnou půdu národní socialismum, který sílil. Byly konány různé kulturní a sportovní srazy, ovšem už s politickým podtextem. Docházelo k četným srážkám nejen při manifestacích, ale i třeba na Karlově univerzitě.
Československá vláda si byla vědoma vzrůstajícího nebezpečí a začala podepisovat různé spojenecké smlouvy a vydávat stále více prostředků na zbrojení a opevňovat své hranice s Německem. Naproti tomu byl z německé strany vytvořen tzv. Sudetoněmecký dobrovolnický svaz (Sudetendeutsches Freikorps), který měl chránit německé obyvatelstvo. V době československé mobilizace v září 1938 uprchlo údajně až 24 tisíc sudetských Němců ze strachu před zákroky české policie přes hranice do uprchlických táborů v Říši. Po podepsání Mnichovské dohody byly odtrženy Sudety a následně obsadili Poláci část slezského území při řece Olze. Rovněž Slováci se chtěli odtrhnout od Čechů a vybudovat si vlastní státnost. Samostatným státem se stalo Slovensko již 13. března 1939. Tím přestalo existovat Československo. A 15. března překročily německé jednotky hranice někdejšího Československa, z nějž se stal Protektorát (země pod ochranou).
Konec 1. části
P. S. Informace jsou převzaty z dobových archivních materiálů, nejedná se o žádnou "překrucovanou" historii ze strany současných historiků.
