Pokud partner zemře, ten druhý se ocitne často bez nároku byt dál užívat. Podobných případů je mnoho. Ve vyšším věku je však mnohem těžší se s takovou situací vypořádat než v mládí.
Bezdomovec. Chlapík, který nepracuje, hodně pije a vlastní vinou si způsobil, že nemá kde bydlet, a tudíž se potuluje po ulicích. Dobře mu tak, beztak mu to vyhovuje a nechce nic změnit. To je reakce většiny, když se řekne slovo bezdomovec. Jenže za příběhem každého z nich se často skrývá osud, který by vydal na film. Zejména, pokud jde o lidi vyššího věku. Mnozí z nich si celý život říkali, že jich se něco takového rozhodně týkat nemůže.
Panu Pavlovi táhne na sedmdesátku a právě mu něco takového hrozí. Deset let žil s přítelkyní, bydleli společně v jejím bytě. Paní loni zemřela. Její dcera a syn se rozhodli byt prodat. „Chovají se ke mně slušně. Oznámili, že se byt chystají prodat. Já na něj samozřejmě peníze nemám. Trvalé bydliště v něm taky nemám. Vlastně mi ho nikdy přítelkyně nenabídla, nikdy jsme o tom nemluvili. Ona byla jako já, poněkud nepraktická bohémka, umělkyně, proto jsme si rozuměli,“ vypráví Pavel.
Syn zemřelé paní, který chce byt prodat, říká: „Nic proti Pavlovi nemám. Vím, že se s mámou měli rádi. Ale fakt je, že mu nikdy trvalé bydliště u sebe nezapsala, což o něčem svědčí. On moc nikdy nebyl na práci, svůj byt neměl, vždy dříve bydlel u nějaké ženy. Nikdy jsem do jejich vztahu nemluvil, ale necítím povinnost se nyní o Pavla starat. V jeho věku by už člověk měl mít věci, jako je bydlení, vyřešeny. Přece ho nenechám jen tak bydlet v bytě, který můžu prodat. Peníze potřebuju já i sestra. Máma nenechala závěť, nikdy jsme o majetkových věcech nemluvili. My se ségrou dědíme, Pavel nikoli. Jeho věc, že si to s mámou nevyřešili.“
Pavel nyní v bytě může pár měsíců bydlet, než si svůj problém se střechou nad hlavou vyřeší. Jenže nemá jak. Na koupi bytu nemá. Hledá si podnájem, ale už teď ví, že ho z malé penze těžko utáhne. „Asi skončím na ubytovně. A kdo ví, možná jednou i pod mostem,“ říká se smíchem, jenže tím jen zastírá svůj strach. Má totiž kamaráda, který se opravdu po šedesátce bezdomovcem stal. Kvůli nevyjasněným majetkovým sporům v rodině přišel o část rodinného domku, dostal se do depresí, začal pít. Pavel ho jednou potkal v zuboženém stavu potulujícího se Prahou s igelitovou taškou, ve které přenášel pár kusů oblečení, svůj veškerý majetek.
Právě případy, kdy spolu lidé začnou žít ve vyšším věku, jsou velmi riskantní, pokud své vztahy nelegalizují a předem si nevyjasní své majetkové poměry a představy o společném životě.
Psychiatrička Tamara Tošnerová říká, že právě kvůli takovým případům lidé končí ve velmi špatném psychickém stavu. Připomíná například případ, se kterým se ve své praxi setkala: „Nezapomenu na dvaašedesátiletého muže po vážně míněném sebevražedném pokusu. Přežil skutečně jen náhodou. Kdysi daroval svůj byt synovi, ten se šťastně oženil a z lásky jej daroval své ženě. Architektonické řešení umožňovalo vcelku bezproblémové soužití více generací. Manželství skončilo rozvodem, syn se z bytu odstěhoval. První, co bývalá snacha po nabytí právní moci rozvodového řízení učinila? Vyhodila bývalého tchána z bytu. Vždy říkám lidem, aby věnovali pozornost praxi právníka a pokud se jich, byť jen okrajově, problematika týká, nechali se inspirovat. Takovým událostem je třeba předcházet, řada preventivních opatření zabrání lidským tragédiím,“ říká.
S tím, jak se lidé často rozvádějí a prapůvodní model rodiny se mění, podobných případů přibývá. Lidé po rozvodu často nechávají byt partnerce či partnerovi, začínají nový život s novými partnery v nových bytech či domech. Majetkové vztahy jsou složité a člověk se mnohdy dostane do vysokého věku, aniž je má vyřešené.
Podobným případem jsou Monika a Jan, partneři, kteří se poznali, když jim bylo přes padesát. Žijí spolu pět let a Monika se chce vdávat. Janovi to připadá v jejich věku zbytečné. Jenže Monika říká: „Bydlím u něj v bytě. Svůj jsem prodala, z peněz za něj žijeme, cestujeme, užíváme si. Jenže mi kamarádka řekla, že jsem blázen. Že kdyby se s Pavlem něco stalo, vlastně na jeho byt nemám nárok. Došlo mi, že má pravdu, že jsem lehkomyslná. Pavel je skvělý, vím, že mě má rád, do našeho bydlení investoval hodně peněz, navíc mi nechal své staré auto. Naše majetkové vztahy jsou ale zamotané, nevyjasněné a já cítím, že by je bylo třeba dát do pořádku a náš vztah legalizovat. Jenže bych nerada vypadala jako husička, která chce být na stará kolena nevěstou.“
Co tedy udělat v případě, kdy se člověk ve vyšším věku s někým seznámí a rozhodnou se žít společně?
"Řešením může být zřízení věcného břemene, tzv. doživotní služebnosti bytu, neboli práva užívat nemovitost k bydlení, které se zapisuje do katastru nemovitostí a trvá po zbytek života oprávněného. Partner může také byt svému životnímu partnerovi odkázat v závěti, s výhradou práv nepominutelných dědiců, nebo jen v závěti vyslovit vůli, aby dědicové nechali partnera v bytě dožít. Využít lze také darování pro případ smrti nebo jednoduše část bytu partnerovi převést darovací smlouvou," radí advokátka Simona Rašková z advokátní kanceláře Müller - Skalický.
