Poukázal na nutnost klidu a pořádku, aby vývoj v Německu probíhal nerušeně. Od občanů protektorátu to předpokládalo absolutně loajální postoj k okupantům.
Při posuzování společenských vrstev a jejich postoje k okupační moci vnímali Němci protektorátní občany následovně: Dělnictvo a rolnictvo brali jako lhostejné, v mnoha případech dokonce přátelské a ochotné, střední vrstvu jako kolísavou a českou inteligenci většinou jako protiněmeckou, mládež zčásti jako poštvanou proti Němcům a neukázněnou. Podle tohoto hodnocení se okupanti také chovali k protektorátnímu obyvatelstvu.
Celkově se dá říct, že v české společnosti a politice bylo viditelné následující rozčlenění:
- celkem malá skupina, která se plně ztotožnila s nacismem v Německu a prosazovala ho násilně i v protektorátu, jako například ministr Moravec a jeho Česká liga proti bolševismu nebo Národní árijská kulturní jednota
- rozsáhlá pomnichovská, hospodářsky a politicky důležitá a vnitřně rozčleněná skupina těch, kteří si sice přáli alespoň částečnou svobodu nebo i návrat k někdejšímu státu, ale ze strachu nebo pro výhody pomáhali okupační moci udržovat stávající ekonomický a administrativní stav. Sem patřila vláda a ministerstva, sdělovací prostředky, ale i různé spolky a organizace, jako např. Český svaz pro spolupráci s Němci, Český válečnický svaz a řada umělců, vládních vojáků a různých zaměstnanců
- odboj, třebaže menší než např. v SSSR, Polsku nebo Jugoslávii, neboť tu mimo jiné byly horší zeměpisné podmínky pro partyzánské boje a kromě toho byla země obsazena a plně odzbrojena již před válkou. Přesto i zde se vedle menších sabotážních a diverzních jednotek nacházely i organizované odbojové skupiny jako Obrana národa (bývalí důstojníci), V boj!, Věrni zůstaneme nebo ilegální KSČ. Byly orientovány buď na londýnskou exilovou vládu s Benešem nebo na moskevské vedení KSČ v čele s Gottwaldem.
Ale podobně jako i v dalších okupovaných zemích nebyl samozřejmě celý český národ v odboji. Velká část obyvatelstva vykonávala svou každodenní práci a nanejvýše poslouchala tajně zakázané rozhlasové vysílání z Londýna nebo Moskvy. Už to samo však vyžadovalo notnou dávku odvahy.
Mohlo by se zdát, že taktika systému dala každému občanovi do určité míry možnost volby: buď se přidat k odboji a více či méně organizovaně bojovat za svobodu a nasazovat život, a nebo relativně klidně a bez protestů přežít. Nebo se přidružit k těm, kteří tehdy buď dobrovolně nebo pod tlakem spolupracovali, udávali a zrazovali. To by bylo ale příliš jednoduché členění. Kolaborace během okupace se rozhodně pro Čechy nestala jejich životní strategií, jak se v dnešní době snaží někdo tvrdit. Ale neexistovali přece jen hrdinové a zrádci.
Proto zůstávám raději pouze u fakt a neposuzuji jednoznačně dobu, kterou jsem nezažila.
Přečtěte si také:
Obsazení někdejšího Československa
Okupace Československa a protektorát