Pomineme-li počáteční opatření, jako bylo potlačení studentských nepokojů a uzavření vysokých škol nebo likvidace někdejších legionářů a vyšších důstojníků Hlavního štábu MNO, probíhal běžný život v protektorátu zprvu bez výrazných konfliktů.
Situace v zemi se výrazně změnila s příchodem zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, který měl ve funkci jen dočasně nahradit nemocného, ale spíše v Berlíně nepříliš oblíbeného protektora a prvoválečného důstojníka Konstantina von Neuratha. Již během 1. stanného práva od konce září 1941 bylo popraveno více než 400 osob a několik tisíc jich bylo zatčeno. Ještě horší byly represálie po atentátu na Heydricha, kdy vedle masového zatýkání a likvidace 4 - 5 tisíc Čechů a Židů byly vyhlazeny celé obce Lidice a Ležáky.
Jako oběti německé nadvlády je třeba uvést více než 80 tisíc odvlečených a vyvražděných českých Židů. Celkový počet obětí nacistického teroru v naší zemi byl zhruba 300 tisíc. Naproti tomu se po válce ocitlo před soudem ze všech obviněných 45 procent našich občanů. Je však nutno vzít na vědomí, že u nás souzení Němci nebyli až na výjimky (Frank, Daluege, terezínský velitel Jöckel atd.) žádní vysocí pohlaváři, protože hlavní zločinci byli souzeni v Norimberku. Kromě toho mnoho potencionálních odsouzenců stačilo uprchnout ze země (terezínský dozorce Malloth a další). Za trestné bylo u Němců považováno i pouhé řadové členství v organizacích, které byly po válce označeny za zločinecké, což zdaleka nebylo pouze SS. U Čechů pak bylo nejvíce trestáno udavačství. Celkem bylo po válce vyneseno cca 770 trestů smrti, z toho u 475 Němců a 234 Čechů, asi v 740 případech se jednalo o doživotní žalář.
Jak už bylo zmíněno, většina protektorátních občanů rozhodně v pravém slova smyslu nekolaborovala. Naopak, s rostoucí brutalitou okupační moci, v níž se odrážely nejprve vítězné boje na všech frontách a pak zase naopak válečné neúspěchy, rostla současně i všeobecná protiněmecká nálada českého obyvatelstva, třebaže si jen malá část občanů protektorátu troufla postavit se proti hrubé síle aktivně (záměrně zde nerozvádím zahraniční odboj, protože ten je dostatečně znám z knih a prací historiků i různých dokumentárních filmů). Obzvláště po Slovenském národním povstání vzrostlo československé partyzánské hnutí. A od něj to byl už jen krok k ozbrojenému povstání v květnu 1945.
Možná je zajímavé, zamyslet se nad důvodem, proč naše země nepadla na konci války za oběť Hitlerově plánu tzv. Totální války aneb Spálené země. To bylo, pro vysvětlení, Hitlerovo nařízení, při nutném ústupu z okupovaných zemí zapálit a zničit za sebou vše, aby to protivník už nemohl nikdy použít. K zachování naší země vedl na jedné straně holý pragmatismus, tedy tendence, vytěžit co nejvíc z dostupných a bohatých lidských a hospodářských zdrojů. Vedle toho však je možno připustit myšlenku, že Němci považovali české země historicky za své, jejich krajina a kulturní památky se jim líbily a chtěli je do poslední chvíle uchovat pro své příští generace. Teprve v květnových dnech, kdy už byla válka s konečnou platností prohraná, objevil se rozkaz velitele Waffen-SS pro Čechy a Moravu Pücklera, že celé to "hnízdo" - Praha - musí být vypáleno. Naštěstí k tomu však již nedošlo.
Závěrem bych chtěla říct, že okupace Československa neměla své historické důsledky pouze v soudních procesech s válečnými zločinci a kolaboranty, ale také v podobě vysídlení sudetských Němců. Tato otázka se objevila poprvé již v českém zahraničním tisku v Londýně jako potřeba odstranit Němce coby potencionální hrozbu další světové války ze všech evropských okupovaných zemí. Tento transfer byl na jedné straně lidská tragédie, na druhé odvetné opatření vůči těm, kteří posloužili Hitlerovi k rozpoutání světové války, v níž oni sami byli většinou aktivním subjektem. Ať už toto řešení nazýváme odsunem, vysídlením nebo vyhnáním, zasáhlo do osudů kolem 3 milionů sudetských Němců, kteří byli odtransportováni buď řádně a organizovaně nebo divoce a násilně. Při tom došlo k ztrátě na životech 20 - 30 tisíc lidí včetně přibližně 6 tisíc sebevražd. Podle statistických údajů zůstalo poté v Československu něco přes 200 tisíc Němců. Mezi nimi byli lidé prokazatelně osobně nevinní, kteří však i tak nesli kolektivní vinu za své soukmenovce, proto se záhy raději sami vystěhovali. Tím vpodstatě skončilo tisícileté soužití obou národů - Čechů a Němců.
Další politický a společenský vývoj, a to nejen obou těchto národů, je všeobecně znám. Z protivníků se stali spojenci a naopak, poražený stát začal více ekonomicky prosperovat než některé státy na straně vítězů. Dnes se objevují dokonce i úvahy o oprávněnosti vedení války a proti komu byla vlastně vedena. To může hlavně u mladé generace vyvolat zcela jiný pohled na válku, a to je nebezpečné. Popřejme si tedy raději místo dalších mnohonárodnostních, nepřirozeně vytvořených států přátelské sousedské vztahy, a to v celé Evropě.
Děkuji za pochopení, že jsem se nezaměřila na významné dějinné události jako atentát na Heydricha a následnou heydrichiádu, případně Pražské povstání. Mým úmyslem coby bývalé archivářky bylo především zveřejnit řadu ne vždy všeobecně známých faktických údajů, tak, jak zůstaly dochovány v různých archivních pramenech.
Můžete si také přečíst:
Obsazení někdejšího Československa
Okupace Československa a protektorát
Protektorát a jeho občané
