Zajímalo nás, jak se sem vlastně budhismus dostal a jak je možné, že přečkal dlouhou éru Sovětského svazu?
Na své cesty se vydáváme sami, nejezdíme s cestovní kanceláří. Snad právě díky tomu jsou naše cesty bohaté na zážitky a setkání s místními obyvateli, s jakými se běžný turista nesetká. Navíc se manžel domluví 12 jazyky, takže s komunikací většinou nebývá problém. Na některých cestách nás doprovází neteř a synovec. Je tomu tak i v Povolží. Neprošli výukou ruštiny a jsou na nás zcela závislí, rusky rozumí málo a hlavně si nic nepřečtou. My jsme jim zase vděční za pomoc s informačními technologiemi.
Kalmykové (nebo také západní Mongolové či Oirati) přišli v 17.století z jižní Sibiře na území dnešní Kalmykie, kde hledali žírné pastviny pro svá stáda. Toto území se nachází na západ od řeky Volhy, nedaleko od jejího ústí do Kaspického moře. Kalmykové chránili ve službách cara jižní hranice Ruska a měli za to určité výsady, podobně jako naši Chodové. Ovšem za vlády Kateřiny Veliké o tato privilegia přišli, a proto se rozhodli pro návrat do původní vlasti v západním Mongolsku. Bylo to v zimě r.1771, kdy byl výjimečně slabý led na Volze, a ti Kalmykové, kteří žili na jejím západním břehu, nemohli odejít, protože se nedostali na druhou stranu řeky. Následovaly ještě dva časové milníky, a to r.1943, kdy byla provedena deportace Kalmyků na Sibiř a do střední Asie (za jejich údajnou kolaboraci s Němci), a r.1957, kdy se za Chruščeva vrátili zpět do Kalmykie. Do exilu cestovali v dobytčích vagonech, museli tam těžce pracovat a mnozí se již nevrátili, protože nepřežili kruté podmínky. Navíc byli rozptýleni, žili mezi Rusy, a ztratili tak do značné míry svoji kulturu a svůj jazyk, kterým dnes mluví pouze staří lidé, s výjimkou některých venkovských oblastí. Kalmyčtina je podobná mongolštině a někteří Kalmykové v poslední době navštívili svoji historickou vlast.
Než jsme se dostali do samotné Kalmykie, projeli jsme další města v Povolží. První zastávkou byla Kazaň, kam jsme se dostali přímým letem z Prahy. Kazaň je hlavním městem republiky Tatarstán, která je bohatá díky těžbě ropy a výrazně se liší od zbytku Ruska. Tataři jsou vlastně potomky Povolžských Bulharů. Je možná překvapivé, že Bulhaři měli v raném středověku mocný chanát na Volze. Dostali se tam z oblasti na sever od Černého moře, odkud je vytlačily jiné národy. Část jich odešla k Volze a druhá část zamířila do východní Evropy, kde se usadili v dnešním Bulharsku a postupně se z nich stali Slované. Svědectvím o přítomnosti Bulharů v Povolží je starobylé město Bolgar, které bylo po určitou dobu hlavním městem Povolžského Bulharska. Kazaň jsme navštívili těsně po skončení mistrovství světa v kopané. Díky této události jsme shlédli čisté a úpravné město s mnoha krásnými budovami. Nejzajímavější část tvoří Kreml, na jehož území se nacházejí chrámy, mešity a paláce s několika muzei.
Další města na naší trase - Uljanovsk, Saratov, Volgograd a Astrachaň - jsou o poznání chudší než Kazaň. Stejně tak jako Elista, hlavní město Kalmykie, která v sobě nezapře sovětskou minulost. Panelová výstavba se zde však prolíná s budhistickými prvky. Je to jakási kombinace Ruska a Tibetu. A právě tím je Elista výjimečná.
Než jsme se ale dostali do Elisty, jeli jsme z Kazaně nejprve do Uljanovska, rodiště V.I.Lenina (toto město si jako jediné na základě referenda ponechalo název, jaký mělo za dob SSSR). Větší šok si asi nelze představit. Po přejetí pomyslné čáry dělící bohatý Tatarstán a Uljanovskou oblast se ti z nás, kdo spali, probudili na výmolech silnice. Stovky kilometrů a nic…. Žádná čerpací stanice, restaurace ani záchod. Kde byla za SSSR pole, je dnes pustina. V dnešním Rusku se neinvestuje, skoro nic se nevyrábí ani nepěstuje. Všechno se dováží a přeprodává. Bohatí oligarchové svoje zisky ukládají v bankách na Západě a kupují tam nemovitosti, nebo i fotbalové kluby.
V uljanovském muzeu V.I. Lenina jsme se historickou pravdu zase nedověděli. Pokračuje ideální obraz „našeho vůdce“- takto ho pojmenovala atraktivní „děvuška“ na recepci hotelu. Kdyby Lenin viděl dnešní Uljanovsk, asi by se moc nepotěšil. Typické sovětské město s rozpadajícími se paneláky a „vesnicemi“ uprostřed města, kde dožívají staří lidé. Občas se mezi domy objeví palác místního zbohatlíka. Obchody jsou ale dobře zásobované, lze koupit prakticky všechno. Pokud máte peníze. A těch místní obyvatelé moc nemají. Sovětské závody jsou většinou nečinné a nové nejsou. Není práce, a tak je třeba si přivydělávat. Vzhledem k přijatelným cenám nelegálních taxíků si můžeme dovolit jezdit těch 300-400 km mezi jednotlivými městy na Volze tímto způsobem. Auta jsou stará, některá západní, ale hlavně japonská. Cesta s japonským autem z Vladivostoku trvá 9 dní, ale to místní lidi neodradí. Řidiči byli hovorní, dovídáme se od nich hodně věcí. Platy jsou nízké, zhruba 8 000 Kč, takže údržbář s námi po směně rád jel 400 km, aby si přivydělal. Zvládal moderní technologie, a tak před naším hotelem v cílovém městě už na něj čekali zákazníci na cestu zpět.
Další zastávkou byl Saratov, kde je největší muzeum vojenské techniky pod širým nebem, co jsme viděli - od ponorek přes tanky až po letadla. Následoval Volgograd - dějiště stalingradské bitvy. Najali jsme si průvodkyni. Historii bitvy všichni známe, ale být přímo na Mamajev Kurgan a vidět zblízka sochu “Matka vlast volá“ je působivé. Když se Němci po těžkých bojích dostali na 200 metrů k Volze, vydal Stalin rozkaz „Ani o krok zpět“. V praxi to znamenalo, že za frontou stála popravčí četa a kdo se otočil, byl na místě zastřelen. 90% sovětských vojáků zemřelo do 24 hodin, v noci byli z druhého břehu přepravováni další. Němci neměli nejmenší šanci. Přijeli v letních oděvech rychle vyhrát válku a skončili v konvojích zajatců s omrzlýma nohama a gangrénou.
Nakonec jsme dorazili do vytoužené Kalmykie. V Elistě je několik budhistických chrámů, z nichž ten největší a nejnovější je zároveň i nejkrásnější. U jeho otevření byl i samotný dalajláma. V chrámech se pravidelně odehrávají obřady, které celebrují tibetští mniši. Na jedné takové bohoslužbě jsme byli a je to zážitek na celý život. Do monotónního předříkávání textů v tibetštině, kterým nikdo nerozumí, občas zazní zvuk gongů. Věřící pozorně sledují mnichy, ale občas nahlédnou i do mobilního telefonu. Překvapilo nás, že Kalmykové zůstali rasově čistí, nemísili se s Rusy, přestože pro většinu z nich je ruština prvním jazykem. Také jejich víra je opravdová. K jejímu udržení pomáhají budhističtí mniši z Tibetu a indického Ladákhu.
V Elistě jsme se ubytovali v tzv. „šachovém městečku“. Je to areál, který byl vybudován u příležitosti šachové olympiády v r.1998. Kromě apartmánů a restaurace je tam i muzeum a obchod se suvenýry, které vyrábějí místní umělci. Mimo areál je možné se dobře najíst i v jurtách, tradičních obydlích Kalmyků, jež byly upraveny pro návštěvníky. Kalmykové jsou velmi přátelští, rádi si povídají. Turistů sem zatím mnoho nezavítá. Dokonce se nám stalo, že si taxikář od nás nevzal peníze, protože jsme byli první cizinci, se kterými se kdy setkal. Od jedné prodavačky suvenýrů jsme zase vyslechli příběh její devadesátileté matky, která prožila peklo exilu.
Naši cestu jsme zakončili v Astrachani, odkud jsme odletěli přes Moskvu do Prahy. Astrachaň je proslulá jesetery a kaviárem. Ceny jsou však závratné, takže jsme nic nekoupili. Ve městě se nachází také Kreml, sice ne tak velký jako v Kazani, zato jsme tam viděli unikátní chrám se dvěma podlažími. Večer před naším odletem se ve městě konal svátek námořnictva. Po přehlídce následoval slavnostní ohňostroj, jako by se Povolží chtělo tímto s námi rozloučit. Lepší zakončení našeho putování jsme si nemohli přát.
