O tom, že uhlí se u nás ve velkém těžilo nebo těží na Ostravsku, v Pokrušnohoří a na Kladensku, se učí děti už v základní škole. Málokdo však ví, že dolování této významné suroviny probíhalo také v Praze. A i když těžba málokdy splnila očekávání investorů, uhlí se tu opravdu vyskytovalo a v některých lokalitách se zřejmě nachází dodnes.
Petřín jako mořský břeh
Asi nejvýznamnějším pražským uhelným "minirevírem" byl právě vrch Petřín přímo v historickém centru dnešního velkoměsta. Zdejší uhlí vzniklo v období druhohor na dně teplého křídového moře, nebo v močálech blízko mořského pobřeží. Bylo poměrně nekvalitní s vysokým obsahem síry a mocnost slojí se počítala nanejvýš na desítky centimetrů.
První pokus o těžbu na Petříně je doložený z roku 1821, kdy o povolení k důlní činnosti požádal úřady jakýsi František Kurz. Ten později své těžební právo přenechal pánům J. Sittovi a F. Šustovi. V následujících desetiletích vzniklo až deset důlních děl, převážně v prostoru mezi Nebozízkem a Hladovou zdí. Okolo roku 1850 ale začalo zdejším podnikatelům konkurovat mnohem kvalitnější kladenské uhlí a petřínské štoly byly postupně opuštěny.
Ne ve všech těchto štolách se ale dobývalo uhlí – některé sloužily k odvodnění dolů (tzv. dědičné štoly). Voda tu teče pořád a přinejmenším ve dvou štolách stále ještě vyplavuje drobné kousky uhlí.
Na Petříně se od 9. století těžil také stavební kámen (opuka a pískovec), někdy i podzemním způsobem, takže přitom vznikaly rozsáhlé systémy chodeb. Vzdělaný jezuita Bohuslav Balbín ve svých Miscelleneích píše, že kdysi se v nich ukrývali loupežníci. Pokud si z dětství pamatujete pohádku Zvířátka a Petrovští, pak označení loupežníků prý pochází právě od místa jejich působení na Petříně.
V 70 letech minulého století byl při stavební činnosti poblíž Rošického stadiónu skutečně objeven vchod do dutiny, na níž navazovalo asi 70 metrů chodeb. Pocházela z časů těžby kamene. Pravděpodobně tu však bude takových podzemních prostor mnohem víc.
Výstava Podzemní Praha
Štoly pod Petřínem zůstaly dodnes. Geolog Václav Cílek udává, že je tu registrováno 32 podzemních objektů s celkovou délkou chodeb téměř 3 kilometry. Kromě těžebních štol tu byla také důlní díla sloužící odvodňování svahů a pro získávání kvalitní pitné vody. Právě dlouhodobé zanedbávání údržby zdejších pramenů vedlo ke katastrofálním sesuvům, které v letech 1965 a 1967 zničily kolejiště lanové dráhy. V následujících letech pak vzniklo několik štol, které měly podzemní vodu podchytit.
Jedna z mnoha petřínských štol (známá jako štola č. XXII) je i zpřístupněná veřejnosti. Nachází se v ní tématická výstava Podzemní Praha seznamující především s hlubinami Petřína. Je otevřená o víkendech od jara do podzimu a najdete ji u vyhlídkové cesty vedoucí od Nebozízku na Újezd. Vstupné je dobrovolné.
Další (nepřístupné) štoly jsou nad horním jezírkem u letohrádku Kinských, podél vyhlídkové cesty, za pomníkem J. Vrchlického, za Nebozízkem a na dalších místech.
Na Petříně, který je tvořen především pískovci, se nacházejí i další dutiny – tentokrát přírodního původu. Jedná se o takzvaný pseudokras. Václav Cílek v knize Podzemní Praha popisuje náhlý vznik 9 metrů hluboké propasti s malou jeskyní na dně poblíž Hladové zdi 29. března 1961. Vznikla svahovými pohyby bloků horniny sjíždějících po ukloněných geologických vrstvách směrem k Malé Straně a Smíchovu.
Na území dnešní Prahy se těžilo uhlí i v dalších lokalitách. Vůbec nejstarší důl vznikl v Hloubětíně už roku 1767. Zdejší důlní dílo nesoucí jméno svatého Antonína Paduánského neposkytovalo surovinu k topení, ale pro výrobu kamence v nedaleké huti. Další pokusy o těžbu uhlí se během 19. století uskutečnily v Libni, Vysočanech, na Proseku i jinde.
Jan A. Novák
