V životě jsem několikrát změnila zaměstnání. Nebyla jsem z toho zrovna nadšena, ale objevil se zkrátka nějaký důvod, proč k tomu došlo. Byla to zaměstnání, která se dost odlišovala, takže jsem začínala znovu a znovu jako elév. Ale ať už jsem přišla kamkoliv, velmi rychle jsem se zapracovala a do vykonávané, pro jiné možná dost rutinní, práce vnesla prvky určitého novátorství, které mělo úspěch. Práce mě téměř vždy bavila a každý malý zdar mi dodával síly do příštích dnů, týdnů, měsíců. Nedovedla jsem si představit, že bych vykonávala nějakou práci s nevolí a z donucení. Že bych se probouzela s pocitem, že tam nechci. Asi proto jsem vydržela ve svém posledním zaměstnání - vojenském archivu - až do 68 let. A následně se zatím "uvázala" na portálu i60.
Jedna věc, bez které tedy, jak se zdá, těžko mohu žít, je práce, tedy práce ve smyslu společenského zaměstnání. Avšak mám-li říct pravdu, a možná ji ani vyslovovat nemusím, protože dost často vykukuje z mých veršů, mým hybným motorem č.1 byla vždy láska. Dnes už se shovívavě usmívám nad láskami k zpěvákovi, k učiteli, k německým lektorům, ke starším pánům, zastupujícím v mém citovém životě ztraceného tatínka, nebo naopak k mladším mužům, vyvolávajícím ve mně bláhový pocit nepomíjejícího mládí. Usmívám se, ale nevysmívám, neodsuzuji a nelituji. Vše mělo svůj čas.
Protože, ať to byla láska jakákoliv, platonická či vášnivá, rozjařená či uslzená, prožitá či prosněná, doznělá či přervaná, vždy mi dávala křídla, touhu něčeho dosáhnout, být lepší, pomáhat dělat lidi i skutky lepšími, žít naplno.
Má láska má dnes už jiný, širší, rozměr, je pevná, neotřesitelná, žije ve mně a naplňuje mé srdce. Rovná mé myšlenky, vysílá mé signály vstříc jiným lidem i všem živým tvorům, vstříc světu, a ve vší skromnosti přijímá dobro od ostatních. Vím, že tu spolu budeme do poslední chvíle, než nás "odvelí jinam". :-D
Jsem dítě lásky a snad se jí alespoň maličko podobám jako své už dávno nežijící mamince.
Partneři soutěže:
