Po ukončení fotbalové kariéry se můj synek začal věnovat finančnímu poradenství, investicím a evropským dotacím. Společnost, se kterou spolupracuje, uspořádala minulý pátek setkání v Litomyšli. S prezentací, bohatým programem a noclehem přímo na zámku.
Můj manžel patří přesně k té skupině rentiérů, kteří sedí nejraději doma u počítače nebo něco kutí v garáži či na zahradě a z domova se jim nikam nechce. Natož pak na dva dny, ani náhodou! Synovo pozvání tedy velkoryse odmítl. Stejně jako snacha. Ze strachu, že ji to nebude bavit a že zůstane bezprizorní mezi samými cizími lidmi. Já bych byla šťastná, i kdyby synovu nabídku přijala, protože bych tím pádem mohla konečně poprvé hlídat vnoučka přes noc.
Ale nestalo se tak, čímž pro mě vznikla naprosto ideální výchozí pozice. Mohla jsem dělat garde svému synkovi jenom já! Naposledy jsme spolu byli na dovolené v Tunisku před třiceti lety. Oslavil tam své deváté narozeniny, můj malý blonďáček… A jak se styděl, když jsme měli večer stůl vyzdobený růžovými ibišky, číšník mu přinesl dort a všichni kolem tleskali a zpívali Happy Birthday!!
Ujistila jsem se, že tentokrát se stydět nebude, když mezi své kamarády podnikatele a bývalé fotbalisty přivede místo reprezentativní manželky obstarožní hovornou matinku… Naopak. Prý mu moje schopnost navazovat kontakty kdekoli a s kýmkoli dává větší volnost. Aspoň prý nemusí mít obavy, že bych se bez jeho přítomnosti cítila opuštěná a znuděná. A ostudu mu snad ve svém věku taky neudělám.
Inu, musím přiznat, že jsem si užívala náš výlet od prvního okamžiku, kdy jsem se posadila k němu do auta, a vyrazili jsme po hradecké dálnici. Počasí nám přálo, v pátek byl nádherný slunečný den a cesta nám ubíhala v družném hovoru, na který jsme tentokrát měli spoustu času i prostoru… ó, vidím, že mě ta vzpomínka nutí přímo skládat verše… Ale ano, je to tak. Nestydím se za ten blažený pocit štěstí z možnosti strávit po tak dlouhé době celých čtyřiadvacet hodin se svým vlastním synem, vnímat každou společně prožitou minutu, každé jeho slovo… Velmi silně jsem si uvědomovala čas, který uplynul a změnil stydlivého chlapečka ve zdravě sebevědomého muže, starostlivého otce rodiny a taky pozorného a laskavého syna… A přestože jsem už dávno své prvenství v jeho životě předala jeho ženě, cítila jsem pořád to souznění mezi námi.
Litomyšl je nádherné město. Prošli jsme si zahrady a poseděli u kávy na půvabném náměstí. Večerní prezentace společnosti byla pro mě zajímavým objevem, bavil mě nápaditý raut i řízená degustace vín, a poté ochutnávka rumů v zámeckém sklepení za magické přítomnosti soch a plastik Olbrama Zoubka. Připadala jsem si chvílemi opravdu jako ve snu. Po třiceti letech sama se svým synem, v kultivované společnosti jeho přátel i nadřízených, s noclehem v zámeckém hotelu, kde jsme si ráno až do půl desáté povídali v posteli jako kdysi, když manžel odjel na služební cestu.
Prožila jsem se svým synem dva úžasné dny nabité pohodou, smyslovými i kulturními zážitky, spoustou vzájemných sdělení, nových poznání a taky důkazem jakéhosi vnitřního napojení, které nepřerušil ani příval všedních dní a problémů. Jako bych dostala injekci endorfínu, který si nechávám jen pozvolna rozpouštět v krvi, aby mi ten vzácný pocit štěstí vydržel co nejdéle.
Je moc příjemné vědět, že jsme naše děti dobře vychovali.
Hezké vztahy v běhu času i vám přeje z celého srdce
HŠ
