Říšský válečný soud (Reichskriegsgericht) byl zřízen již 1. 10. 1936, tedy ještě dávno před válkou, avšak již z podnětu Hitlerových stoupenců. Byl to nejvyšší vojenský soud, který narozdíl od věcí civilních, které měl na starosti i u nás známý Lidový soudní dvůr (Volksgerichtshof - soudil členy "Obrany národa", ale např. i Fučíka), byl pověřen odpovědností za věci vojenské.
Říšský válečný soud (dále jen ŘVS) měl své sídlo v Berlíně - Charlottenburgu. Hlavním rysem soudů by měla být nestrannost, to se však o ŘVS říct nedalo. Byl vždy nástrojem vojenské moci. Soudil případy vlasti- a velezrady, špionáže a podrývání branné moci, což mohlo být třeba i sebepoškozování, dezerce, avšak především odmítnutí vojenské služby. To se dělo většinou z náboženských důvodů. Všichni tito odmítači dostali pochopitelně trest smrti. Někteří v poslední chvíli ucouvli a zažádali o milost. Ta jim v řadě případů byla udělena s tím, že byli okamžitě odesláni na frontu do přední linie, aby se tam "osvědčili". Někteří se však nechali raději popravit, než by vzali zbraň do ruky.
V průběhu války se dostaly před soud i odbojové skupiny. Nejznámější z domácích byla "Rote Kapelle" (Rudá kapela), prosovětská zpravodajská organizace s většinou mladými členy. Souzen byl i odboj z dalších evropských zemí, před soudem stanuly mnohačlenné skupiny z Polska, Belgie, Lucemburska, Francie (Alsaska), Nizozemska a Norska. Až na výjimky dostali všichni trest smrti. Tito odbojáři se někdy dostávali do Německa v rámci akce zvané "Nacht und Nebel" (Noc a mlha). Byli zatčeni ve svých vlastech a zcela tajně, skrytě převezeni do Německa, jakoby se po nich slehla zem. Jejich rodiny se o nich nedozvěděly vůbec nic, a to ani, když už byli popraveni, nikdy neobdržely jejich pozůstalost. Tento způsob sprovození ze světa měl mít odstrašující účinek na případné následovatele.
Soud měl prezidium, vrchní vojenskou prokuraturu a 3, později 4 senáty. Vystřídalo se v něm přes 100 soudců. Ti byli až na výjimky zcela podřízeni nacistické ideologii. Jen v jednom případě se soudce před vynesením rozsudku, s nímž nesouhlasil, raději zastřelil, a jeden soudce se dostal do užšího kruhu Hitlerových atentátníků a byl následně popraven. Řada soudců ŘVS vykonávala své povolání i po válce v SRN, jejich činnost nebyla nikdy odsouzena, neboť údajně jednali v souladu s tehdy platnými zákony.
V roce 1943, kdy zesílily spojenecké vzdušné útoky na Berlín, byl ŘVS odstěhován do města Torgau na Labi. Tam byly v pevnosti Fort Zinna a jedněch kasárnech i dvě hlavní vojenské věznice a zde se vykonávaly četné popravy (popravovalo se však i jinde - v Berlíně, Halle, Brandenburgu). Soud fungoval až do začátku dubna 1945. Poté měl být celý, a to personál i dokumentace, přepraven vlakem přes naše území do Bavorska. Transport dorazil až do blízkosti Železné Rudy, hranice se však podařilo na několikátý pokus přejet už jen většině peronálu. Byl vydán pokyn k zničení veškerého spisového materiálu kromě platných velitelských rozkazů a dosud neuzavřených soudních případů. Likvidace dokumentace proběhla pouze částečně. Dochovalo se velké množství rozsudků a evidenčních knih, osobních spisů soudců a další administrativy. Soud si rovněž až do posledních chvil vedl s německou přesností válečný deník.
Po válce se fond Říšského válečného soudu dostal do Vojenského ústředního archivu. Tam zůstal téměř bez povšimnutí až do listopadu 1989. Teprve pak se stal středem pozornosti hlavně zahraničních expertů. Byly napsány první články a publikace. Některé dokumenty byly krátkodobě zapůjčeny na zahraniční výstavy o protinacistickém odboji. V několika případech docílily některé instituce v Rakousku a SRN morální očisty jednotlivců ze své lokality tím, že byl rozsudek anulován. Nejvíce však pracují s uvedeným materiálem různé památníky, a to hlavně v Halle, formou vzdělávacích programů pro mládež. To je velmi záslužná práce.
Pro mě je dokumentace ŘVS spjata především s případem jednoho norského občana, který byl synem odbojáře, popraveného v rámci početné skupiny odvezené tajně do Německa. Jak už jsem se zmínila, rodina se nikdy nedozvěděla o jeho konci. Tento muž, pan Strandenes, pátral po konci svého otce mnoho let. Teprve zveřejnění informace, že se část dokumentace soudů nachází zcela nečekaně v Praze, vneslo do případu světlo. Tak si mohl syn po 50 letech přečíst vyšetřovací spis s rozsudkem, který postihl i jeho otce. Následně pak přijeli s manželkou do České republiky a zde si s dojetím zmapovali naše místa, spjatá s válkou - Terezín, Lidice, jeli dokonce i do polské Osvětimi. Nikdy na tuto vzácně sympatickou dvojici, s níž mě nečekaně spojil válečný osud, nezapomenu.
