Loni na podzim jsme se vydali z Austrálie za poznáváním několika ostrovních zemí v jižním Pacifiku. První z nich byly Šalamounovy ostrovy. Když jsme opouštěli penzion v Brisbane, jeho hovorný majitel se dost divil, proč letíme právě na Šalamounovy ostrovy. Australané je totiž považují za nezajímavé. Tato ostrovní země se nachází se na severovýchod od Austrálie a je vlastně pokračováním Papuy-Nové Guiney v části Tichomoří zvané Melanézie. Souostroví tvoří 6 hlavních ostrovů a více než 900 menších. Jejich obyvatelé mluví mnoha jazyky, vedle angličtiny je dorozumívacím jazykem tzv. pijin. Název Šalamounovy dal ostrovům španělský mořeplavec Álvaro de Mendaña v domnění, že našel bájnou zemi, z níž biblický král Šalamoun údajně vozil zlato. Dnes tvoří hlavní zdroje bohatství země těžba tropického dřeva a pěstování palmy olejné, v důsledku čehož dochází zároveň k jejímu plenění.
Na ostrově Guadalcanal, kde se nachází hlavní město Honiara a mezinárodní letiště, jsme přistáli po tříhodinovém letu z Brisbane. Tento převážně hornatý ostrov je téměř celý pokrytý tropickým pralesem. Jediná silnice vede na severním pobřeží na východ a západ od Honiary. Na jižní pobřeží se dá dostat pouze pěšky, lodí nebo vrtulníkem. Guadalcanal není cílem mnoha turistů, hotelů a restaurací je zde málo a jsou dosti drahé. Nám se na několik dnů zdejšího pobytu podařilo najít nově vybudovaný apartmán v klidnější části města s nádherným výhledem na přístav. O něco složitější bylo obstarání jídla. Ve městě je několik čínských obchodů, jejichž sortiment však tvoří pouze balené a konzervované potraviny. Žádné supermarkety našeho typu. Na trzích jsou k dostání nejrůznější druhy místního ovoce a zeleniny, ale všude zcela chybí nabídka čerstvého pečiva a mléčných výrobků.
Honiara sice leží na ostrově Guadalcanal, ale většinu obyvatel města tvoří lidé ze sousedního ostrova Malaita. Na přelomu tisíciletí došlo k etnickým srážkám, které destabilizovaly celou zemi. Dnes je situace klidná. V roce 2006 byla rovněž vypálena čínská čtvrť a mnoho Číňanů odešlo ze země. Přesto však čínská komunita do dnešního dne v podstatě ekonomicky ovládá zemi.
Přes Honiaru vede jedna hlavní ulice, kde jsou téměř vždy dopravní zácpy. Navíc stačí, aby se spustil tropický liják, a vzniknou gigantické louže, kterými je nutné projet.
Mezi největší zajímavosti hlavního města patří národní muzeum. Je to nevelká budova tvořená jedním sálem. Na panelech lze vidět řadu historických obrázků i novodobých fotografií, stejně tak se lze dočíst mnoho informací týkajících se Šalamounových ostrovů. Výstava je doplněna řadou zajímavých předmětů, které místní používali ke každodennímu životu, ale třeba i k různým rituálům. Povídáme si se zaměstnancem muzea, který velmi ochotně odpovídá na naše otázky. Dostáváme se i na téma tzv. bitvy o Guadalcanal, jedné z klíčových bitev války v Tichomoří, která se odehrála na přelomu let 1942-3. Americká armáda zde dosáhla významného vítězství. Ze 36 000 japonských vojáků jich přežilo v zajetí pouze tisíc, ostatní padli v boji nebo zemřeli na tropické nemoci. V blízkosti města byly postaveny dva památníky – jeden v upomínku na padlé americké vojáky, druhý na vojáky padlé na japonské straně. Oba památníky jsme navštívili. Jsou to velmi dojemná místa.
V Honiaře se nachází několik výstavných kostelů. Stejně jako všude v Oceánii se většina místních obyvatel hlásí k některé z mnoha křesťanských církví. Každou neděli se konají bohoslužby. Bylo pro nás zajímavé pozorovat svátečně oblečené lidi na cestě do kostela. I hudba a zpěv zaznívající z kostela byly zážitkem. Během nedělního odpoledne se mnozí z místních lidí vydávají na pláže. Někteří odpočívají, jiní se třeba pustí do mytí aut, se kterými zajíždějí přímo do ústí řek. Pláže obvykle patří vesnicím a za vstup na ně se platí náčelníkovi. V neděli večer se ve městě konají tradiční trhy Adventistů sedmého dne.
Náš průzkum ostrova byl omezen místem, kde končila silnice. Na západ od Honiary připomínala krajina botanickou zahradu. Bujná tropická zeleň, místy otevřený prostor skýtající pohled na hory, vodní toky a mezi tím vesničky. Někde silnice lemuje přímo pobřeží, někde se od něj vzdaluje. Čím dále od hlavního města, tím jsou vesnice čistější a upravenější. Podle našeho řidiče je to díky tomu, že vzdálenější vesnice si udržely tradiční sociální strukturu, zatímco ve městě převažuje individualismus a nikdo se nestará o své okolí. Lidé, které potkáváme cestou, na nás mávají. Jako všichni Melanézané mají tmavou pleť, kudrnaté vlasy a muži často vousy. Vypadají dost divoce, ale jsou milí a přátelští. Není běžné zde potkávat cizince. Zastavujeme u stánku s ovocem a zeleninou, abychom si koupili banány. Usměvavá majitelka nám hrdě ukazuje výpěstky ze své zahrady a na rozloučenou se nechá vyfotografovat i s vnučkou.
Viděli jsme také nákladní vozy, které na pobřeží svážely obrovské kmeny stromů. Ty dále putovaly na nákladní lodě, kotvící v přístavu. Těžba tropického dřeva na ostrovech má za následek úbytek lesů. Lesy musely ustoupit i plantážím, na nichž se pěstuje palma olejná. Ty zabírají obrovskou plochu na východ od Honiary. Palma olejná je ve světě velmi žádanou plodinou, neboť z ní získaný olej patří k nejlevnějším, nikoli však nejzdravějším. Využívá se hojně v potravinářském průmyslu. Na Šalamounových ostrovech se plody palmy olejné sklízejí ručně pomocí kovové tyče. Jakmile palma vyroste do takové výšky, že už se tyčí nelze dostat k plodům, pokácí se a vysadí nová. Sledovali jsme dělníky při práci a viděli jsme i jejich velmi skromné ubytovny.
Po několika dnech jsme se ocitli opět na letišti, abychom pokračovali v cestě za poznáváním dalších ostrovů v Oceánii. Během našeho čekání na následný spoj vlétlo do letištní haly několik tropických ptáků, kde se pak rozléhal jejich zpěv. Byl to krásný pozdrav na rozloučenou s touto ostrovní zemí.
