Je krásné ráno a já budu na pár dní slaměnou vdovou, díky za to slovo „slaměná“.
Zvažuji, jak nabyté svobody využiji, a moje volba padne opět, jaký div, na labutí jezero respektive Zlaté jezero. Kontrola života na jezeře je moje priorita. Ale tentokrát přidám nějaký kilometr Do stovky.
Autobusem se přesouvám do Zlatých Hor. Výchozím bodem mé šouračky je autobusové stanoviště tamtéž.
Na své cestě potkávám:
1. Lišku bystroušku, ale, no tak, to přeháním. Je to jen veverka čiperka.
2. Na hnízdě na komíně mě překvapí pár čápů. Mám hroznou radost, protože se chovají jak se patří. Fotím, i když je to z dálky. Fotka nic moc, ale jako dokument snad postačující.
Přes louku se vydávám k jezeru. Vůbec jsem si neuvědomila, že louku rozděluje hluboký příkop. Srdnatě, i když s malou dušičkou, rygol skoro po zadku zdolávám. Při vylézání se přidržuji nějakého stromku, mám v živé paměti svoji zlomeninu ramene, která se mi stala jen o kousek dál.
Je ticho, nikde nikdo. Krásné ráno, i když slunko už strmě stoupá a hřeje. Mám ráda samotu takového rána.
3. Počítám labutě. Třináct. Zřejmě už nějaké zahnízdily. Při obchůzce jezera objevím v rákosí dvě hnízda. Třetí labuť je zřejmě dobře ukrytá.
Kochám se nádherou sluníčkového dne. Fotím a volám kamarádce, abych se podělila alespoň na dálku o krásné pocity. Je stejně jako já postižená - fotografováním. Prostě spřízněná duše. ♥♥♥
A vydávám se na zpáteční cestu na autobus, který mě zaveze domů.
4. Na pastvě jsou krávy, nic proti nim, ale nejsou nijak fotogenické.
5. Našla jsem brýle, ale nevzala jsem je, byly trochu ušmudlané. Nebo měla jsem je vzít? Potřebuje je někdo?
Tak ahoj příště …. ♥♥♥