Sama tehdejší Spolková republika vyzvala další státy k urychlenému zasílání důkazů před uplynutím 20leté lhůty, po níž byly trestné činy kromě vraždy v Německu podle zákona promlčeny.
Šedesátá léta byla při pátrání po uniklých zločincích díky vojenskému archivu vcelku úspěšná. Počátkem 70. let, s nástupem normalizace, se však především zintenzivnila spolupráce s NDR. Již v květnu 1971 daroval pražský archiv Archivu národní lidové armády v Postupimi 60 kartonů s duplikáty služebních předpisů. Ve stejné době se zahájilo systematické pořizování mikrofilmů veškerých německých fondů pro "bratrskou NDR". Za to požadoval náš archiv kopie z americkou armádou ukořistěných německých fondů, nabízených Američany v 50. letech poměrně draze evropským zemím. Zatímco náš stát na to tehdy neměl finance, NDR si je zakoupila, a fotokopie proto Praze přislíbila. Nutno podotknout, že v našem vojenském archivu nebyly vhodné přístroje k práci s tímto materiálem, takže ho nikdy nikdo nepoužíval.
Mikrofilmování pro německou stranu pokračovalo jen zvolna a sahalo až do 80. let. To připadalo Postupimi příliš zdlouhavé a chtěla pražské materiály zapůjčit a nafilmovat si je sama. Pražský archiv však vyvezení dokumentace za hranice nepovolil. Nesouhlasil ani s dalším návrhem, aby si pracovníci z NDR kopírovali v Praze sami. S tím se postupimský archiv nesmířil a sáhl k spolehlivému opatření. Obrátil se na Ministerstvo pro státní bezpečnost NDR, tedy Stasi, a obratem došlo k dohodě s naším Federálním ministerstvem vnitra. Vojenský ústřední archiv (v té době Vojenský historický archiv) musel poslechnout. Během příštích tří let (1986 - 1988) jezdili do archivu pravidelně skupinově pracovníci Stasi a prozkoumali a nafilmovali zřejmě úplně vše. Jak bylo patřičně vyzdviženo, měl získaný materiál posloužit v NDR personální evidenci a operativním účelům. Nevím, kolik materiálu skončilo po těchto pracovních pobytech v archivech NDR. O jednom dokumentu, a to vyšetřovacím spisu protifašistické prosovětské skupiny "Rote Kapelle", který patřil do fondu Říšského válečného soudu, uloženého ve Vojenském ústředním archivu, to vím jistě. Viděla jsem ho na vlastní oči po mnoha letech v Postupimi mezi spisy, převzatými z archivů Stasi. Nevím však, zda byl odcizen nebo bratrsky darován. Ve fondu u nás po něm zbyla mezera v pročíslovaných spisech.
V porovnání se vstřícností vůči NDR je třeba naopak uvést naprosto negativní postoj ke "kapitalistické cizině". Kromě jednacího partnera naší Vládní komise pro stíhání válečných zločinců, kterým byl Centrální úřad zemských justičních správ v Ludwigsburgu, neměl k německým válečným spisům přístup žádný západní cizinec ani úřad. Když například v květnu 1983 požádal západoněmecký vojenský atašé o možnost využití dokumentace v případě potřeby sociálního zabezpečení jedinců nebo pátrání po nezvěstných, bylo mu z nadřízené Archivní správy odpovězeno, že spisy jsou nezpracované a nepřístupné, ve špatném stavu a mimo okruh zájmu žadatele. Tyto předtištěné odpovědi, pokud vůbec nějaká odpověď došla, se posílaly každému. Přitom však se již od začátku 60. let zhruba vědělo, co jednotlivá dokumentace obsahuje. Některé důležitější části byly ještě za doby působení poválečných archivářů alespoň částečně podchyceny a dalo se v nich orientovat.
K rozsáhlému systematickému zpracovávání došlo však až počátkem 90. let po zpřístupnění archivu veřejnosti, včetně zahraniční. Kopie celých důležitých fondů se dostaly do archivů v Izraeli, v USA, v SRN, Polsku a jinde. Některé dokumenty byly použity jako průkazní materiál k posledním soudním procesům s lidmi obviněnými z válečných zločinů. Kopie putovaly i na výstavy s protiválečnou tematikou v SRN, Rakousku a Velké Británii.
V současné době má do archivu přístup i každý z vás.
I. část si můžete přečíst zde.
