Podobné situace prožívá hodně lidí vyššího věku. Najednou zjistí, že místo, které milovali, jim přináší více starostí než radostí.
Mami, prodej konečně tu chatu. Nezvládáš ji a my na ni nemáme čas. S podobnou větou v různých obměnách se setkává hodně seniorů. Jednou z nich je čtyřiasedmdesátiletá Alena, která má po smrti manžela hodně starostí kvůli tomu, že nezvládá údržbu chaty v Beskydech.
„Celý život jsme ji budovali. Bylo to místo, kde jsme vychovali děti, kam jsme utíkali v době, kdy nás štvali komunisté, kdy jsme nemohli cestovat, žít tak, jak bychom si představovali,“ vzpomíná Alena. Z rozpadlé dřevěnice svépomocí s mužem vybudovali nádhernou chaloupku, u které se turisté s obdivem zastavují. Je na poměrně odlehlém místě, na které dojede jen schopný řidič se silným terénním vozem.
„Manžel zemřel, náš džíp byl starý, tak jsem ho dala vnukovi. Stejně mu už mezitím odešel, jen do něj vrážel peníze, bylo to opravdu velmi staré auto. Já řidičák nemám. Výsledkem je, že se na chalupu nemám jak dostat. Občas mě tam syn nebo vnuk zavezli, ale sama tam být delší dobu nemůžu. Je to samota, nemám se jak dostat do obchodu. Je tam i špatný mobilní signál a děti tvrdí, že tam sama být nemohu,“ říká Alena a připouští, že mají pravdu, protože má problémy se srdcem a v případě potřeby by trvalo dlouho, než by se k ní dostala pomoc. Ze všech stran slyší, že má chalupu prodat a za utržené peníze si užívat penze. Má i několik zájemců. „Nabízejí velmi zajímavé sumy. Byla bych zabezpečená do konce života a hodně by zbylo i synovi, vnukovi a vnučce. Jenže já se při představě, že už naši chaloupku neuvidím, vždy rozbrečím. Každý kámen tam měl manžel v ruce, když budoval zídky a přístupové chodníky. Co já se tam nadřela. Ke každé rostlině mám vztah. Pro mě je to mimořádné místo. Nejraději bych se tam nastěhovala, jen tak koukala do přírody, nic nejedla, nepila a rozplynula bych se tam,“ vypráví Alena.
Rodina jí pokaždé vyhubuje, když takto začne mluvit. Syn jí říká, že člověk by na věcech neměl lpět. „Jenže to není věc, to je místo. Místo mého života,“ říká Alena.
Podobných případů je hodně. Řeší je velmi často ženy, kterým zemřel životní partner. Starost o dům či chatu nebo chalupu nezvládají. Mnohdy nemají řidičák, tudíž nemají jak na chaty a chalupy dojet. Nemovitosti si žádají spoustu práce při jejich údržbě nebo hodně peněz na to, aby se pomoc s údržbou dala zaplatit. Nic z toho obvykle starší vdovy nemají. Takže se ocitají v začarovaném kruhu. Mají místo, které milují a které jim přináší pěkné vzpomínky na mládí, na manžela. Zároveň jim to místo komplikuje život.
„Nakolik budeme schopni pracovat na zahradách, udržovat domy, chaty, chalupy, to je jedno z témat, které by lidé měli řešit jako součást přípravy na penzi. Poměrně často se setkávám s ženami, které ovdověly, nemají řidičský průkaz a najednou se tudíž nemají jak na chaty či chalupy dostat,“ říká psychiatrička Tamara Tošnerová.
Potíž je v tom, že mnozí rodinní příslušníci těmto seniorkám moc nepomáhají. Naopak je nabádají, aby si nekomplikovaly život a raději chatu, chalupu či zahradu prodaly. Sami totiž nemají čas nebo chuť svým matkám či babičkám pomáhat, na chaty je vozit, zapojit se do jejich údržby. „Maminka si neuvědomuje, jak nás zatěžuje tím, že chorobně lpí na domku se zahradou, který má kus za Prahou. Pořád chce, ať ji tam někdo z nás vozí, ať jí tam pomáháme. Jenže my všichni máme hodně práce, máme své domy. Klidně může chodit na zahradu někoho z nás, má to mnohem blíže. Jenže ona úplně fanaticky lpí na pitomé zahradní chatce se zahradou, kterou si kdysi koupili s tátou a pořád na ni jezdili,“ vypráví pětačtyřicetiletý Martin z Prahy.
Matka ho žádá, aby jí o víkendech pomáhal na zahradě. Jeho žena je naštvaná, že víkendy netráví s ní a dětmi. „Nevím co dříve. Jestli dělat něco kolem našeho domu nebo kolem chatky mé mámy. Když jsem jí řekl, že jí má prodat, šíleně se naštvala. Prý nechápeme, že je to pro ni významné místo. Opravdu to nechápu. Je to ošklivý zahradní domek v kolonii plné ubručených důchodců, kteří se hádají, když od někoho k druhému do zahrady zalétne semínko a vzejde z něho plevel,“ vypráví Martin.
Když je člověk mladý, zpravidla nemá tak silný vztah k určitému místu, jako často mívají lidé vyššího věku. Je to přirozené. Čím více let je člověk s nějakým místem spjatý, tím silnější pouto si k němu vytvoří. Pokud ho má spojené s příjemnými vzpomínkami, je pro něj velmi obtížné se ho zbavit.
Nikdo se nemůže divit starší dámě, že se cítí dobře na chatě, kterou koupili a opravovali s mužem v době, kdy do sebe byli zamilovaní, pak tam vychovali děti a strávili tam spoustu pěkných večerů s přáteli. Investovala do ní nejen peníze a práci, ale především své city. A ty city se nyní projevují v jejích vzpomínkách. Nutit někoho razantně k prodeji takového místa, je vlastně bezohledné a necitlivé. Jistě, lidé vysokého věku velmi často nejsou schopni své zahrady, chaty, chalupy či domy sami udržovat či financovat. Pokud k takovým případům v rodině dojde, mělo by být zahájeno nenápadné diplomatické vyjednávání s cílem naznačit si navzájem, jak si rodina představuje budoucnost.
Hele, mami, co myslíš, jak dlouho budeš schopná na zahradě v Beskydech pracovat? Neunavuje tě to? Rádi tě tam zavezeme, ale nemůžeme tě tam vozit každý víkend. Budeme tě tam vozit do dva týdny, souhlasíš? A co do budoucna? Neuvažovala jsi někdy o prodeji? Měla by jsi peníze na lázně, mohla by sis značně zjednodušit a zpříjemnit život.
Může se stát, že maminka po těchto větách začne hystericky křičet, že se chaty nikdy nevzdá. Může se ale také stát, že se nad nimi zamyslí a bude nad nimi přemýšlet i nadále. Každopádně, pokud se v rodině taková situace objeví, všichni zúčastnění by si měli uvědomit, že jde o téma mimořádně citlivé. A ti mladí by měli vědět, že jednou se i v jejich životě třeba naskytne takové srdeční místo, o které nebudou chtít přijít.