Navštívil jsem Bratislavu, abych na jedné konferenci přednesl příspěvek o vzdělávání seniorů, a pak jsem měl jen dvě hodiny času. Tak co dělat? Rozhodl jsem se prolítnout centrem staré Bratislavy, protože tam jsem nikdy nebyl. A protože to opravdu stálo za to, tak se o to s vámi podělím v jakési fotoreportáži. O Bratislavě jinak psát nebudu, to všechno buď znáte, nebo si přečtete na internetu. Takže dávám jen popisky k fotkám, které jsem si očísloval. Zaměřil jsem se na pro mě docela bizarní detaily, kterých si možná japonský turista ani nepovšimne…
1 – První skutečnost, která mě zaujala hned na začátku, byl zřetelně opevněný kostel. Je to katedrála svatého Martina, gotická stavba s 87 metrů vysokou věží. Co mě na ní zaujalo? Jednoduše to, že nestojí někde uprostřed města na náměstí, jak to bývá snad ve všech českých (i slovenských) městech, nýbrž že tvoří součást opevnění historického centra.
2 – Přímým pokračováním jsou dvojité hradby, jak vidíte. Slováci tak dokázali geniálně spojit božský účel s naprosto pozemskou potřebou obrany.
3 – Škoda jen, že hned za kostelem vyúsťuje rušná dopravní tepna od známého mostu Slovenského národního povstání, kterému domácí říkají UFO. Nicméně všichni chápeme, že ten most tam potřebovali. (Jiná věc je, že doprava údajně narušuje statiku katedrály.)
4 – Když jsem přišel ke staré radnici na Hlavním náměstí, zarazilo mě, že tam z fasády kouká dělová koule. Nešlo to jinak, musel jsem se jít zeptat dovnitř. A dozvěděl jsem se: V roce 1805 obléhal Bratislavu Napoleon. Po skončení bojů se slíbilo (nevím už, kdo), že finanční příspěvek dostane každý majitel domu, který byl poškozen francouzským dělostřelectvem. No a co udělali majitelé domů? Nacpali si do zdí koule a pak si šli pro „peniažky“. To mi připomnělo vyč.raný český hlavičky…
5 – Ještě detail z jiného domu. Na fotce to nevypadá tak přesvědčivě, ale ze zdi tam vykukuje kamenná soška chlapce, který sleduje, kdo přichází. Vtipné sochy jsou i jinde po světě, ale ve spojení s architekturou, to vidím poprvé.
6 – Doputoval jsem o kus dál, a hle, za úzkou uličkou vykukuje Bratislavský hrad. Mě zaujal ten svislý červený transparent, který tam (až příliš hrdě) hlásá, že se v domečku nachází „Ústřední evropský dům“. Je vidět, že Slováci z té Unie nejsou zas tak vyvalený.
7 – Znovu kus té staré radnice. Docela mě překvapila tabule, kterou jsem viděl ještě na dalších místech.
8 – Tady ji máte v detailu: „Bratislava 1919 - pripojenie k Československu.“ No tohle?! Že se v roce 1919 připojilo Slovensko k Československu? Logika pláče a tady je skutečnost: U zrodu Československa byl od počátku – jako jeden z pěti hlavních činovníků – Vavro Šrobár, slovenský lékař a politik. Hned od počátku chtěly jít oba národy společně a už dva dny po 28. říjnu 1918 byla na Slovensku přijata známá Martinská deklarace, která rozhodla, že se Slovensko připojuje k českým zemím. Poté 17. listopadu se Maďaři pokusili uchvátit celé území Slovenska, avšak od svých požadavků ustoupili a československá armáda v lednu 2019 obsadila poslední zbytky slovenského území. Vím to, protože do bojů byl tehdy vyslán můj táta a zapsal si to do deníčku. Takže nevím, co tím chtějí Slováci říct – Slovensko nikdo k Československu v roce 1919 připojovat nemusel. Pouze jsme - oba národy společně - uhájili svou samostatnost a vzájemnou pospolitost.
9 – A když jsem v té kritice, tak vám musím ukázat, že v historické části města se nachází i takovýto objekt. Tipnul bych si, že jej kdysi získal soukromník, který doufal, že mu město zaplatí 10x tolik, než za kolik to koupil. To přece z Čech známe moc a moc dobře.
10 – Podobně otřesný je pohled na novorenesanční Lékárnu u Salvátora s maďarským, slovenským a německým nápisem. Nádherný vysoký dům postupně chátrá a třebaže neznám historii, tipnul bych si opět na neochotu nebo neschopnost majitelů. Dům je připomínkou toho, že po dlouhou dobu v Bratislavě žili v poklidu a společně Maďaři, Slováci a Němci, to vlastně především Židé. Po návratu domů jsem se dočetl, že lékárna patří mezi památkově chráněné objekty. Aha, tak jsem hned klidnější, to znám od nás.
11 – Že neuhodnete, co je na této věži tak zajímavého? Zvenčí to nepoznáte. Jde o to, že tam ve středověku měl hlídač či ponocný byt. Jo, ten byt měl pět maličkých místnůstek a byly pěkně nad sebou. Opravdu se díváte na pětiposchoďový byt! To dnes nemá ani ten největší miliardář. Jen si představte, jak ráno matka shání děti (které bydlí v různých poschodích), taťkovi se nechce vstávat (protože je ponocný, tak má noční směny), do toho dole někdo klepe klepadlem (zvonek neměli, mobily prý taky ne) – jaký to musí být zmatek a boj, aby se celá rodina jakž takž vpravila do nového dne.
12 – A já se s vámi rozloučím společně s jedním Bratislavanem. Schválně jestli poznáte, kdo z nás dvou je Schöner Náci. Už ten název je dobrý fór – německy „hezký“ a k tomu Náci. Ale je to skutečný název. Byl to chudý a slušný člověk, který denně přicházel pěkně oblečen a se všemi kolemjdoucími se zdravil. Vděční občané mu proto nechali vytvořit sochu. Díky ní si na něj vzpomeneme i 52 let po jeho smrti. Koho z nás tohle potká?
Tak tolik mé postřehy z dvouhodinové procházky starou Bratislavou. Ještě fotka nad článkem: to je samozřejmě Prezidentský palác. Dal ho v roce 1760 postavit hrabě Grasalkovič. Je v pěkné rovině, žádné trmácení se za panem prezidentem (dnes prezidentkou). V minulosti tu byl dům pionýrů Klementa Gottwalda. (To mě stejně udivuje, jaký ten Gottwald musel být kapitalista, když měl například v Ostravě Novou huť, v Praze most, v Bratislavě dům a těch ulic všude. Všechno jeho, chápete to?)
