Zároveň jsou křesťanskými svátky umučení a zmrtvýchvstání Ježíše Krista, jsou závěrem předcházející čtyřicetidenní postní doby a pro křesťany představují vyvrcholení liturgického roku. Začínají Květnou nedělí a vrcholí Zeleným čtvrtkem, Velkým pátkem, Bílou sobotou a nedělí Zmrtvýchvstání Páně.
Na Slovácku si lidové tradice spojily Velikonoce s obyčeji ochranné a blahonosné magie v souvislosti s příchodem jara a nového hospodářského roku. Jejich smyslem bylo zajištění hojnosti úrody, ochrana budoucího zdraví a živobytí rodiny. Pro tento čas jsou charakteristické lidové zvyky obřadního umývání a modlení před východem slunce u pramene. Tento zvyk na Velký pátek již léta dodržují členky pěveckého souboru Tetičky z Kunovic na Uherskohradišťsku, které se za zpěvu jímavých mariánských písní za úsvitu vydávají ke studánce na okraji města. Po omytí obličeje následuje společná snídaně, samozřejmě důsledně v duchu bezmasého půstu.
Svou důležitou roli plní o křesťanských Velikonocích i chlapci, a to hrkáním, na Zelený čtvrtek, kdy zvony na kostelních věžích utichnou a „odletí do Říma“. Tehdy obcházejí obcemi a až do Bílé soboty do večera nahrazují pravidelné zvonění. Skupinky mají svou hierarchii: vedoucím je vždy nejstarší chlapec, kterým se říká v jednotlivých lokalitách různě, např. „páni, velitelé, kapitáni“ apod. V Tupesích, Břestku, Velehradě a Modré se v současnosti koná také obchůzka s Jidášem, kterého představuje maskovaný chlapec v kožichu nebo režném pytli se začerněnou tváří.
Na Bílou sobotu je přísně zapovězena jakákoliv práce se zemí. Pole i zahrady musí na paměť Božího hrobu zůstat netknuty.
Na Velikonoční neděli dodnes nosí lidé do kostela k posvěcení pokrmy – především vejce a obřadní pečivo. Lidová tradice navíc nařizuje, aby si v tento den lidé na sebe oblékli něco nového: kdo pravidlo poruší, musí počítat s tím, že jej pokaká beránek. Těžko říct, kdy byl u vzniku této tradice.
Poslední velikonoční svátek – Červené pondělí – je už zcela v duchu lidových tradic, tedy radostný, mnohdy rozpustilý. Podle Marty Kondrové, etnografky Slováckého muzea v Uherském Hradišti, probíhá v obcích obchůzka bez větších rozdílů: „Někde chlapci vycházejí již po půlnoci, jinde chodí ti, kteří v tom roce dovrší osmnáct let. Rozdíly jsou pouze v názvech mrskaček – žíla, tatar, kantár, šibačka. Vždy však jsou zhotoveny z čerstvých vrbových proutků. Paním a dívkám pak takové vymrskání zajistí krásu a svěžest po celý rok.“
Jak dlouho na nás děvčata budou moci v době genderově velmi korektní ještě chlapci na velikonoční pondělí chodit, je otázkou. Dnes se ještě koledníci naštěstí ničeho zlého obávat nemusí, naopak mohou se těšit na záplavu dobrot, i těch tekutých, kterých se jim na koledě dostane.
Je ctí každého správného koledníka, aby si uměl tuto pomůcku zhotovit sám. A kdo to neumí, určitě pochodí na některém z velikonočních jarmarků.
Alena Kučerová pro portál i60
