Ne, že bych si stýskala po nějakých starých časech. Všude totiž bylo nějaké to pro a nějaké proti. V jeskyni čekat, až se partner vrátí s mamutem a přežvykovat kožky, tam by se mi žít nechtělo. Ve starověku taky ne, při mé smůle bych určitě byla něčí otrokyní. No a středověk ? Tak ten ani náhodou! Co kdybych se narodila jako chlap a odtáhli mě z mé rodné vesnice do nějaké té války v cizině…ani kdybych se narodila jako nějaká šlechtična, by se mi nelíbilo. Sice bych se asi dobře najedla, nemusela pracovat. A vyjíždět si na koni a cestovat - to by teda šlo, ale v podstatě by to byla stejně nuda – pořád nějaké ty hodiny klavíru a vyšívání…jako mladá jsem cosi z donucení vyšívala do školy, a když jsem to dokončila, zjistila jsem, že jsem si výšivku přišila na koleno k teplákům.
No tak mi zbývá jen ten současný novověk, ve kterém musím žít, ať se mi to líbí nebo ne. Daní za to ale je, že začínám trpět „přeinformovaností“ - zahlcením informacemi. Spočívá to v tom, že jste od rána až do večera bombardováni informacemi z televizních zpráv, z internetu, z novin, časopisů, knih i od ostatních lidí. Víte zkrátka všechno, co se kde šustne, a dokonce i to, co se chystá šustnout.. Tady, ale i na konci světa. A já si nejsem teda jista, jestli je to dobré pro naše zdraví.
V dřívějších dobách byli lidé informováni různě a rozhodně to bylo v tomhle směru přeci jen klidnější. Lidé věděli možná jen to, co se přihodilo ve vedlejší jeskyni či později vesnici. Nebyli znervózňováni, že se někde utrhl ledovec, někdo se ztratil v Antarktidě, že začíná být nedostatek velryb, řítí se na nás obří meteorit a že bychom se v budoucnu měli vystěhovat na Mars (mluvím samozřejmě o době, kdy ještě nebyly takové sdělovací prostředky, jaké máme dnes). Za socialismu zas nám zprávy filtrovali, zřejmě tak dbali o naše duševní zdraví. Dnes se dozvíte, že si někdo včera ukopl palec na velké čínské zdi, dozvíte se i to, co byste ani vědět nechtěli a nemuseli. Nejhorší na tom je, že ukopnutému palci se zasmějete, ale tomu, co se na vás denně valí kolikrát za hrůzy, se prostě smát nemůžete. A taková je většina zpráv. Drtí to naši psychiku a rozhodně to nepřispívá k životní pohodě.
Nečíst, neposlouchat, nepřipouštět si to, slyším vaše rady. Ale jak? Nemůžu přece žít jako poustevník a nebýt informována! Na informacích jsme se už totiž stali závislými. A chytré telefony k tomu notně přispívají. Informační zahlcení (anglicky Information overload) je termín, kterým rozumíme situaci, kdy jedinec nedokáže efektivně pracovat s informacemi, jelikož informací je příliš...
Asi se stávám tímto neefektivním jedincem. Můj mozek se začal vzpírat a přehlcen vypouští to, co podle něj nepotřebuji nutně k životu. Získané informace za mých x let už ze mne totiž vypadávají snad i ušima. Mozek mi je sice milosrdně vymazává, či spíš je někam ukládá do míst, která zná jen on, ale dost často se splete a vymaže něco, co bych ještě potřebovala. Třeba, kam jsem položila máslo, když si chci namazat chleba. Nebo nějaké to heslo, které dnes nutně téměř ke všemu potřebujete. Přímo slyším, jak mi v hlavě haraší ten můj kompjůtr a přehrabuje se už mezi dobrou padesátkou hesel. A pak mi samozřejmě třikrát vybere to špatné! Číselná hesla jsou pro mne něco jako mor. Jednou jsem si číslo poznamenala v těsnopise a ve zkratce na papír. A když jsem ho potřebovala, nebyla jsem schopná to přečíst. Zmocnila se mě panika – už po sobě nepřečtu ani svůj těsnopis, no to je teda konec! Úplně mě to odrovnalo a nadávala jsem na to hnusné stáří. A pak jsem zjistila, že ten papír držím obráceně !!!
Dochází u mne i k jiným kuriózním situacím, kdy si třeba nemohu vzpomenout na jméno/pseudonym Marka Twaina, ale místo toho vám řeknu, že se ve skutečnosti jmenoval Samuel Clemens. Možná, že to je jen to dočasné přehlcení informacemi, možná, že přichází plíživě to stáří. Ale utěšuju se, že své jméno si dosud pamatuju, domů taky trefím a náš panelák není naštěstí ještě pořád na heslo, takže zatím nemusím trávit noc v parku.
