Typický příklad? V jednom radničním zpravodaji v malém městě vyšel článek o lidech, kteří slaví sedmdesát let od své svatby. Devadesátiletí manželé v nich měli hezkou fotografii a v článku povídali o tom, že nikdy nepomýšleli na rozvod. Text četla jedna šedesátnice a komentovala ho slovy:
„Nesnáším podobné články. Celý život si zahýbali a hádali se a teď si na stará kolena hrají na hrdličky. Je to trapné.“
„Povídej, ty je znáš?“ reagovaly se zájmem její sousedky.
„Neznám. Ale tak to je jedno, ne? To je jasné.“
„Co je jasné?“
„Přece spolu nikdo nemůže žít hezky sedmdesát let. Na té ženské je jasně vidět, že je megera, a on je pod pantoflem. Leze to i z té fotky.“
Je to zvláštní, ale poměrně rozšířený povahový rys, který se u lidí, kteří ho mají, s přibývajícími roky často zvýrazňuje. Projevuje se v různých situacích. Některým zpochybňovačům se stačí dívat se v televizi na zprávy a mají materiálu až až. Pak je dlouze komentují stylem: No, to chci vidět, že tu dálnici dostavíte za tři roky. No, to chci vidět, jestli ty peníze opravdu půjdou na charitu, houby, někdo je rozfofruje. Že se na ty zprávy vůbec dívám, stejně všichni novináři lžou….
Nějaká známá osobnost se v televizi svěřuje se svým životem a říká, že je se svým partnerem spokojená. Pochybovač: „No to určitě, řekneme si za rok, až se budou rozvádět...“
„Všimněme si, jak často lidé pochybují o štěstí nějakého páru, který spolu žije dlouhá léta,“ říká psycholožka Jiřina Prekopová. „Postarší manželský pár, který slaví zlatou svatbu, je pro mnohé důvodem k údivu a k pochybnostem. Lidé se ptají, kdo z nich byl větší tichošlápek, a hledají možné problémy,“ připomíná.
Psychologové se shodují v názoru, že zpochybňovačům nahrává současná doba, ve které žijí. Jednak přemíra informací, z nichž je většina negativních. Zároveň však také mnoho informací, které jsou záměrně stylizovány jako příjemné, obdivuhodné. Typickým příkladem jsou takzvané celebrity, které se veřejně svěřují se svým zdánlivě perfektním a šťastným životem, i když většina lidí ví, že ho skutečně z větší míry předstírají. Psychicky vyrovnanému člověku, který má nadhled, je to však jedno. Pousměje se nebo ho takové zprávy vůbec nezaujmou. Ovšem pro pochybovače je to skvělý materiál.
Zpochybňovači se dovedou projevit v různých situacích.
Jednu takovou nedávno zažili v jedné pražské rodině. Čtyřicetiletý vnuk oznámil prarodičům, že začal studovat vysokou školu: „Nikdy bych to do sebe neřekl, ale mám místo, na které maturita nestačí. Sice mi šéfové tolerují, že mám jen ji, ale cítím, že mám poslední šanci vysokou školu dodělat, že mi to ještě trochu myslí, že mám sílu. Rozhodně mě to časem může v kariéře posunout. Šéf mi naznačil, že by pro mě měl velmi důležitou vedoucí pozici, ale že je na ní požadováno vyšší vzdělání než mám.“ Sám o tom říká ještě toto: „Já myslel, že na mě babička s dědou budou hrdí. Kdyby mi kdokoli z rodiny řekl, že se ve čtyřiceti vybičoval studovat, podpořil bych ho, vyjádřil mu obdiv. Jenže oni řekli, že dnes udělá vysokou školu každý blbec, protože si ji prostě zaplatí. Podobně se chovají v různých situacích. Zpochybňují veškerou snahu, úspěch, všechno. Moje dcera jim ukázala vysvědčení se samými jedničkami. Řekli, že dnes se dětem ve školách dvojky nedávají, protože se učitelé bojí, že by jim rodiče přišli vynadat,“ vypráví čtyřicetiletý Ivan.
Za zpochybňováním může být skryto mnoho věcí. Nespokojenost s vlastním životem, se sebou samým. Začínající duševní porucha. Prostá únava životem, pocit, že člověk dnešní době nerozumí a vlastně ani porozumět nechce. Ale zároveň by bylo nefér spojovat tyto projevy jen s vyšším věkem. Zpochybňovači se vyskytují ve všech věkových kategoriích. A ať jim je třicet nebo osmdesát, zpravidla jsou to lidé, vedle nichž se dobře nežije.
